Tak, jako téměř v  každý prázdninový večer jsme zasedli v  restauraci U  Lichtágů (dnes Pivovar) k rohovému stolu u zdi, kde byla výkonná šestilampovka Tungsramm a kde jsme na přání pana vrchního Stodoly naladili 550 středních metrů, kde vysíllala AFN Munich, stanice amerických vojenských sil z  Mnichova. Tam se hrála swingová hudba, ale i  u  nás tehdy ještě nezařaditelné skladby, později známé jako Country. Stálá společnost byla s touto hudební kulisou spokojena.

Toto není historie ani popis místa, jak někdo kdysi řekl, v proměnách času a jak se to, protože to zní pěkně, bezduše používá. To místo tady žilo, žije a bude žít vždy svým životem. Pro někoho jako místo, které je nutno překlenout, aby bylo možno jít nebo jet dále, pro někoho, kdo se tu narodil, nebo žil, nebo se, tak jak to život přináší, s tímto místem sžil a má ho nějakým způsobem rád, protože je vlastně jeho, bez ohledu na nějaké majetkové zákony, usnesení, předpisy, paragrafy. Jde o místo takové, jaké bylo, je a bude, místo, které je svědectvím času. Jestliže tudy velmi dávno, před Limberskou bránou spěchali občané, aby se dostali včas do města, než bude na noc uzavřena a později z rozhodnutí Marie Terezie už tudy šla císařská silnice, která toto místo opět proměnila a jestliže vzrůstající dopravní ruch opět přeměnil toto místo před 30 lety na tehdejší dobu moderní křižovatku, usvědčujeme se, že naše předvídavost odpovídá právě našim momentálním potřebám.

Na Valech proti sobě spěchala starší dvojice. „Maruško!“ – „Jiří!“ Setkávají se v pevném objetí a dlouze se políbí. Jsou mladí. Naplňují slova studentské hymny o radosti a mládí. Než mohla zaznít na Palackého náměstí v ten památný den 4. září tohoto roku, bylo nutno provést mnoho prací. A to už před rokem. Ředitel gymnázia Mgr. Milan Svoboda pozval do přípravného výboru současné profesory, ale i ty, kteří organizují srazy absolventů. Soustřeďovaly se materiály, z nichž vzpomínky starších ročníků, či poskytnuté dokumenty vytvoří už neztratitelnou, protože písemně zaznamenanou historii. Byly zahájeny práce na výročním Almanachu, kde zdánlivě jednoduché seznamy absolventů nebo profesorů byly na zpracování velmi náročné.

Jako list z kalendáře vypadala ta desítka vylepená na plakátové ploše, ale znamenala počet let existence galerie v poličské radnici. Mohla tam být ale i čyřicítka, třícítka, dvacítka. Dlouhá léta trvaly snahy o využití radnice pro potřeby umění. Úplně na začátku byla na tehdejší dobu smělá myšlenka tehdejšího ředitele muzea PhDr. Otakara A. Kukly. Jak se však ukázalo, byl to především krásný sen, ale každému činu přece musí předcházet myšlenka, nápad. A ten už tady byl a byl také dáván do vínku budoucím ředitelům. A tak trvalo ještě 30 let, kdy se v jedné době a na jednom místě sešly dohromady šťastné okolnosti, z nichž rozhodně nebyla tou zanedbatelnou spolupráce s Komerční bankou

Jaký? Stejný a jiný. Stejný v tom, že jsme si na něj zvykli a je součástí našeho kulturního povědomí. Také v tom, že v Poličce vystupují umělci mimořádní, cestující po celém světě a ozdobeni oceněními jiných festivalů včetně Pražského jara. Jiný v tom, že tentokrát přes časovou rozsáhlost – trval 14 dní – působil sevřeněji, kompaktněji a to ze dvou důvodů. Bylo to dramaturgií Josefa Páleníčka a také tím, že posluchačstvo jako by se vykrystalizovalo a vytvořilo s orchestry souznějící celek, který si v každém okamžiku, každé notě rozuměl. Festival začal zastavením u hrobu Bohuslava Martinů a pak nás zcela pohltil výkon Alfréda Strejčka a Štěpána Raka. Jan Amos Komenský: O nápravě věcí lidských.

Cesta bryčkou z Litomyšle byla příjemná. Zatímco u nás už jabloně odkvetly, na poličské straně se silnice od Lezníka teprve jimi bělala a bělala by se i více, bylo-li by počasí také nakloněno více. Řeknu zkrátka, na tento čas, dnů květnových posledních, bylo až zimno. V Poličce toho dne pátečního u příležitosti upomínky na jejich velikého Mistra Bohuslava Martinů, skladatele to hudebního, přijela koncertovat svým zpěvem japonská umělkyně Michiyo Keiko. Přiznám, že umělců japonských v Čechách mnoho není k vidění a slyšení, v těch východních pak obzvláště.