Vzpomínka na 50. léta: Dluh

Na druhé straně sálu bylo vyhrazeno místo pro hráče žolíků, kde ke stálicím patřili pan MUDr. Antonín Odvárka, bankovní úředník pan Pásek, pan Hovorka obestřený aureolou člověka, jenž hrál šachovou partii s mistrem světa Aljechinem a bývalým rakouskouherským nadporučíkem Hanusem, držitelem přezdívky po náčelníkovi generálního štábu, tedy nadporučík Hanus Hetzendorf. Tato společnost měla neméně blyštivý protějšek, sedící ve fotelech kolem mramorového stolku: Byly to čtyři inteligentní dámy vybraného vystupování; jedna kouřila cigaretu z dlouhé stříbrné špičky, jedna pro světlé pudrování byla nazývána Bílý anděl, reminiscence na Modrého anděla Marlene Dittrich, ale to uvádím jen jako letmou vzpomínku. I přes polovinu let padesátých byla to oáza starých časů. Mluvilo se zde polohlasně a chodilo se, tak říkajíc, svátečně oblečeno. Vše pod taktovkou vrchního pana Stodoly a pana Šauera, vždy v  bezvadně padnoucích šedých vestách s motýlkem a černými kalhotami. Tam jsme snili své sny Steinbeckova Sladkého čtvrtku či o Scarletině lásce k Buttlerovi. Znovu jsme komentovali dříve promítané americké fi lmy, nyní již nedostupné. Při z radia se lynoucí hudbě Zasněžené romance jsme si znovu oživovali scény z tohoto fi lmu, zrovna tak, jako si vybavovali fešáka Harryho Jamese ze Dvou Děvčátek a námořníka, když se melodie tohoto fi lmu linula prostorami sálu U Lichtágů.

Bylo k jedenácté a s mými pražskými přáteli, trávícími svou dovolenou v Poličce, jsme se vydali na cestu k domovu. Můj přítel Míla právě pointoval scénu ze Zvonokos, kde ve vinárně Bohdana Macaráta soutěžil Ferda Čupr o krále truňku. Právě jsme přešli přes uličku na konci náměstí k lékárně, když jsme byli zastaveni nečekaným a rázným povelem STŮJ! ANI HNOUT! Do očí nám svítila oslnivá světla baterky. Zůstali jsme doslova a do písmene jako přimražení, když po krátkém okamžiku jsem zaslechl hlas: „Toho znám, to je mladý Klein a jeho kamarádi. Jděte rovně a neotáčejte se !“ Nemuseli jsme se otáčet, přes ulici na chodníku jsme uviděli ve světle baterek ležícího člověka, který slabě sténal. Domů jsem přišel jako omráčený a  tento zážitek jsem hned vypravoval rodičům. Šel jsem spát a za necelou hodinu jsem uslyšel hasičský signál Hoří! a hluk a vzruch na ulici. Chvatně jsem se oblékl a pospíchal spolu s dalšími ubíhajícími lidmi k místu požáru. Hořely dvě stodoly na rohu Zákrejsovy ulice, tam kde jsou dnes obytné domy původně postavené pro pracovníky Lesní správy. Požár založili dva prchající mladíci, aby způsobili v ulicích města chaos a mohli se dostat do svého útočiště. To bylo v domě pana a paní Koldových. Okolnosti příběhu blíže neznám, ale vím, že byli prozrazeni a pak odsouzeni k mnohaletému vězení.

Časem jsme se alespoň kuse z  ústního podání dozvěděli některé podrobnosti: Tři mladíci, stojící ve výklenku vchodu do budovy Jordánu, se stali podezřelými hlídce SNB a ti před ní začali prchat. Jednoho z nich dostihla hlídka na rohu náměstí a dnešní Masarykovy ulice, kde byl zasažen střelami. Krátce na to na chodníku, přibližně naproti dnešní samoobsluhy, zemřel. Druhý den jsme na místě této tragédie uviděli křídou zakreslený obrys těla tohoto nebožáka. K dokreslení této neuvěřitelné necitelnosti dodávám, že tu siluetu příslušníci SNB neodstranili a  byla tam tak dlouho, dokud pod frekvencí kroků nebyla vymazána. Dovětek: V  roce 1958 jsem byl na zemědělské praxi jako vysokoškolák v  JZD v  Hostovicích u  Pardubic V  rámci ní jsem byl jednou pověřen, abych zavezl svačinu vězeňkyním, jednotícím cukrovku na družstevním poli. Ke cti družstva musím napsat, že si dali záležet a svačiny pro vězeňkyně připravili bohaté a chutné – to jen na okraj. Když jsem svačiny rozdával, přišla ke mně jedna vězeňkyně, představila se jako Koldová a řekla, že mě poznává a jestli bych nedoručil do Poličky dopis, který mi zítra přinese. Souhlasil jsem, ale když jsem druhý den přijel se svačinami a rozdával je, nikdo se ke mně nepřihlásil I po těch dlouhých letech mi ta tragédie zůstává v mysli a podsune se mi vždy neodbytně třeba při zmínce o románu Zvonokosy a Ferdovi Čuprovi. To byla poslední lehce pronesená věta, než jsme se stali svědky této tragédie. V minulosti jsem se snažil zjistit k tomu nějaké informace, žádné podrobnosti jsem už ale nezískal. Musí však někde existovat záznamy ze soudního procesu s těmi mladíky a paní a panem Koldovými, někde jsou snad záznamy o požáru stodol v Zákrejsově ulici, možná existuje i nějaká písemná zmínka pamětníků. To neznámo cítím jako dluh vůči obětem této tragédie.