O KŘIŽOVATCE

Ale na druhé straně: kdybychom to místo, kde se dnes buduje okružní křižovatka z nějakých důvodů v budoucnu vůbec nepotřebovali, vrátili bychom ji znovu podobu, jakou měla, když žila trvalým ruchem výhodně postavené kovárny, zájezdního hostince (ví ještě někdo, proč se říkalo zájezdní?), kapličky sv. Jana Nepomuckého, kterou stínily 4 nádherné lípy? Než se pokusím zastavit čas k jednomu lednovému dni roku 1941 tak, jak to na fotografii udělal můj strýc Otakar Kukla, zmíním se o významné proměně této křižovatky v roce 1974.

      Výstavbu uskutečnila firma Silnice, n.p. Hradec Králové a řídil ji hlavní stavbyvedoucí oblasti Polička, Hlinsko, Jevíčko, Svitavy pan Vladimír Junek podle projektu Ing. Emila Paši, taktéž Poličáka. Celý úsek, který se předělával, začal u evangelického kostela a končil na hranici s Pomezím a měří 1900 metrů. Celá vozovka dostala novou konstrukci, její šíře je 10,5 m a je lemována po celé délce chodníky, což nám dnes připadá samozřejmé, ale k tomu bylo mimo jiné nutno posunout svah na nábřeží o 2 metry. Nejen že se musela odvézt zemina, ale bylo pokáceno několik vzrostlých stromů. Na křižovatce u gymnázia byly odstraněny břízy a od mostu k nynější kapličce smrkový lesíček. Barokní kaplička byla zbourána už dříve a místo ní postavena nová, umístěna na okraj parku. Byl také zbořen rohový dům pana Trávníčka, který podstatně zužoval vozovku – dodnes je tam jen oplocení s nevyužitou přízemní stavbičkou. Na domě byla umístěna pamětní deska, oznamující, že se v něm narodil Hynek Jakub Heger, tvůrce českého těsnopisu. Bylo nutno též provést překlady kabelů, instalovat moderní osvětlení a provést rekonstrukci kanalizace. V tehdejší době byla takto pojatá rekonstrukce novinkou. Byly vytvořeny řadící pruhy na křižovatkách u gymnázia a ulic Husovy, Hegerovy a Čs. armády. Výrazně se změnil příjezd do města a co je hlavní, křižovatky se staly bezpečnými a na tehdejší provoz plynule průjezdnými.

V těchto dnech už se realizuje křižovatka, kterou buduje firma Skanska a která bude okružní křižovatkou. Občané sledují budování za provozu a hádají, jak bude toto místo vypadat po dokončení, tak jak před třemi sty lety či třiceti. A co domy? Na rohu Husovky má obchod koloniálním zbožím pan Jaroslav Grubhoffer. Je druhá světová válka a tropického ovoce ubývá, jen na Vánoce dostanou obyvatelé protektorátu po jednom kilu pomerančů a nějaký ten citron a taky se prodávají burské oříšky. Koncem války už jsou za vždy krásně zaranžovanou výlohou k vidění jen krabičky s čajovou náhražkou HIMČA s vymalovanou patrně růžolící krojovanou dívkou, ale válečným šetřením působí její úsměv v zelenomodrém provedení dost morbidně. Bodejť ne, když se dají náhražkové lupínky cpát do cigaretových dutinek a spolu se zbytkem pravého tabáku kouřit. A taky tam je Melta, kávová náhražka. Pan Grubhoffer neváhá a přidává k sortimentu lízátek a ex šuměnek, které jsou bez lístků, prodej zemědělského nářadí a spojovacího materiálu. Teď už se na nás z výlohy smějí kosy, před prvním použitím hrající krásnými duhovými barvami. Jdu naproti do hostince pana Jana Tměje otci pro pivo. Za výčepním pultem je velký tmavý dubový regál pro vinné a pivní sklenice a na nejvyšší polici trůní dvoulitrová láhev se záhadným do japonštiny stylizovaným nápisem JA-KA- MA-RUS. Pan Tměj je pečlivě oblečený, hostům, sedícím za těžkými dubovými stoly osobně donáší protektorátní sedmi či osmi stupňové pivo, přes ulici může čepovat jen tříprocentní. Jídlo se servíruje na potravinové lístky, ale k Tmějům hosté chodí rádi, protože přes válečný marast dokáže jeho kuchyň vařit dobře a chutně. Maso a masné výrobky bere od pana Jana Štěpánka, který má přes dvůr přípravnu a udírnu.

Řeznictví a uzenářství je na hlavní ulici a je v něm pečlivý kachličkový pořádek. K panu Štěpánkovi se nechodí jen jako k obchodníkovi, ale také jako k sousedovi, se kterým je možno pohovořit o novinkách či požádat o radu, jak co ukrojit, uvařit, upéct. A také jednou týdně přijít pro vyhlášený teplý točený salám. Za šest kaček kilo. Ale to bylo za první republiky. Před hostincem stojí červené benzinové čerpadlo, vypadající jako zvětšená krejčovská panna s bílou v dobách míru svítící hlavou, hlásající British Petroleum. Šofér zazvoní, klíčkem se odemkne čelní kryt, nasadí ruční páka a komíháním vlevo vpravo se načepuje benzin. Ten předválečný krásně voněl, byl vyroben z parafinické ropy. Dnes je benzin na poukaz a pochází asi z pardubické rafinérky Fanto, která nevědomě ještě čeká na svůj bombardovací osud, stejně tak jako hostinec na svůj. Po válce se z něj stane Okresní stavební podnik, své sídlo tam měli veterináři a dnes si tam můžete nakoupit elektrotechnické zboží. Šikmo naproti má podobné benzinové čerpadlo pan Jan Schlosser, ale značky Shell. Už týden mi má spravit píchlou duši u kola. Nikdo to nemůže spravit, nejsou náhradní záplaty, ani acetonové lepidlo, to jen on dostává omezený příděl. Kola také prodává a spravuje. Jdou teď na odbyt, autobusová doprava je minimální a soukromníkům stojí auta na špalcích. Není pro ně ani benzin, ani pneumatiky nebo duše. Pan Schlosser nestíhá a já odcházím zklamaně s odkazem na příští dny. Vedle je kovárna pana Antonína Killera. Je to dle firemního štítu zkoušený kovář a podkovář a jeho starší syn Jan už mu pomáhá. Uvnitř létají jiskry z výhně, když se pustí teď už elektrický měch a prohrábne drobné kovářské uhlí. Pan Killer vytáhne kleštěmi rozžhavenou červenou podkovu a trochu zvětší na náramku kovadliny její průměr.

Denně nás spolu se sluncem budí její radostný zvonivý tepot. Až živnost převezme syn Jan, bude mít kovárna velkou stojanovou elektrickou vrtačku s řemenicí, elektřinou poháněný buchar, svářečku i kloubovou pilu na ocel. A už se nebudou jen opravovat žebřiňáky a brousit pluhy a radličky kultivátorů. Vedle soused pan Vendolský má bryčku s ohrádkou a jezdí po okolních vesnicích; vykupuje a vozí telata, ale i sjednává pro řezníky výkup skotu. Když není na cestách, sedáváme s kamarády na jeho bryčce nebo na vozech, čekajících na opravu. Jsou ve stínu vzrostlých lip a skryty za kapličkou. A pak už je tu rohový dům na Hegerově ulici pana Jaroslava Kacálka, člověka, který upsal svou duši motocyklům i automobilům. Nejraději má motocykly se sajdkárami Jawa, Norton, Ariel, Zündap, BSA. Koupí, opraví, prodá. Nosí kostkované košile a je fešák. Přejdu na druhou stranu, kde stojí dům pana Bohumila Trávníčka. Má velké pekařství a dvě pece na chléb. V dížích se už mísí těsto pomocí elektrického pohonu. Před válkou pan Trávníček prodával hlavně chléb a pečivo, ale teď za protektorátu peče chléb i samozásobitelům, nemajícím nárok na potravinové lístky. V slaměných ošatkách přinesou vykynuté těsto s nezaměnitelným označením budoucího pecnu chleba. Maminka vzala hrníček a vytlačila jeho obrubou tři kroužky jako znak neúplné olympiády. Upečený chléb krásně voní a byla by urážka ho srovnávat s tím „brouskovým“, vyráběným podle přísné protektorátní normy. Hledím na tu fotografii sněhové nadílky v lednu 1941 pořízenou od kovárny a vidím nejenom sněhem obtížené stromy na Valech, ale i saně, naložené sněhem při pracovní povinnosti na jeho odklízení, lidi, koně. Fotografie zastavila čas, zrovna tak jako ta fota, která má ve svém archivu pan Vladimír Junek o budování tehdy nové komunikace, mající právě letos 30 let. A tomu, kdo si pořizuje snímky nynější okružní křižovatky, snad po letech vyvolají zašlé vzpomínky na nynější současníky a pocítí potřebu rozdělit se o ně se současníky budoucími.