10 LET POLIČSKÉ GALERIE UMĚNÍ

Nabízím malou exkurzi i vzpomínky na chvíle, jež předcházely otevření Městské galerie: každému, kdo už ta místa navštívil, vytane na mysli především velký obraz slavnostní hostiny rodiny Hohenemsů – uváděné obvykle jako Zahradní hostina. Má rozměry 543 cm na délku a 212 cm na výšku a je na něm vyobrazeno kromě 54 osob,velké množství stříbrného a zlatého nádobí pro různé nápoje a ovoce na stole prostřeném bělostným damaškovým ubrusem. I obrazy mají své osudy – v roce 1803 jej nechala spolu s celou rodovou obrazárnou převést do zámku v Bystrém Marie Rebeka Josefa z Hrachu, rozená z Hohenemsu ze svého alpského vorarlberského sídla. Obraz byl vyjmut z rámu a navinut na velký válec. V jednoduchém rámu pak byl v hlavním sále více jak 150 let. Přečkal i druhou světovou válku a je obdivuhodné, že zůstal vlastně nepoškozený, když uvážíme, že v budově byl v té době běžný provoz. Když v zámku byla Střední zemědělská škola, byla tato ojedinělá rodová galerie rozkouskována. Některé obrazy byly v Zákupech, v Litomyšli, v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze, některé obrazy sloužily například i jako dekorace při natáčení filmu Císařův pekař. Zahradní hostina byla instalována v prvním poschodí poličského muzea. Obraz byl nejdříve restaurován v Praze, kam byl dopraven na válci o průměru 60 cm a stejným způsobem dopraven do Poličky. V roce 1981 bylo rozhodnuto celou galerii soustředit do Poličky, umístění do bysterského zámku po dvou devastujících požárech nepřicházelo v úvahu a navíc budova sloužila a slouží jinému účelu. Nebyl to jednoduchý úkol znovu tuto sbírku zkompletovat. Až na dva ztracené obrazy v Zákupech se to podařilo. Do poličského muzea přišla v roce 1993 žádost o zapůjčení Zahradní slavnosti do italského Tridentu, kde byla otevřena velká expozice o úloze místního šlechtického rodu Madruzzů v Evropě. Na tomto obraze A. Bayse z r. 1578 je totiž ve středu obrazu Fortunato Madruzzo se svou manželkou Margaretou z Hohenemsu a vpravo pak kardinál Markus Sittich III. z Hohenemsů, také však kardinál Karel Boromejský, kanonizovaný v r. 1611, ale to by byla jiná historie .

Ředitel Městského muzea a galerie Mgr. David Junek a PhDr. Květa Křížová z Ministerstva kultury vyslovili souhlas se zapůjčením, ale pod podmínkou, že obraz musí být převezen v plošném a v pevném obalu, zajišťujícím relativně stabilní teplotní režim. Zjistilo se ale, že k transportu oknem je nutno odbourat část okenního rámu a parapetu, aby bylo možno takto zajištěný obraz dostat z budovy ven. O výstavě Madruzziů vyšla osmisetstránková publikace na křídovém papíře a titulní straně dominuje výřez ze Zahradní hostiny. Uvnitř pak je podrobný popis i s poděkováním řediteli D. Junkovi a Kv. Křížové. Obraz byl vystaven od června do října. Nebyla to však jediná zápůjčka. Od 23. února do 29. května 1994 probíhala v Bavorském národním muzeu výstava Stříbro a zlato v dílech zlatníků pro evropské dvory a obraz byl opět jednou z výjimečných expozic. Šestisetstránkový katalog vydaný k výstavě na čtyřech stranách uvádí nejen jeho vyobrazení, ale detailně popisuje více jak desítku různých pohárů, mís a talířů, které byly zobrazeny věrně dle originálů.Díky těmto zápůjčkám bylo možno financovat restaurátorské práce na zbývajících obrazech hohenemské sbírky. Pak už se Zahradní hostina mohla vrátit do Poličky. Zase v bedně hluboké asi 25 cm vyložené izolací a molitanem až před poličskou radnici. Vědělo se, že doprava do radnice nebude bez problémů. Aby se obraz mohl dostat na své místo v hlavním sále v prvním poschodí bylo nutno upravit balkónové dveře. Za pomoci jeřábu se pak celá bedna dostala na místo. Obraz dostal stylový rám, který odborníci připravili až na místě a pak už bylo možno obraz zavěsit. Spolu s ostatními obrazy tak tvoří jedinečnou ucelenou rodovou sbírku 92 exemplářů, z nichž nejstarším je Madona význačného holandského malíře Jana Gosaerta Mabuse asi z r. 1531 namalovaný na dubové desce. Jeden však už nikdy nebude součástí sbírky. Byl to veliký dřevěný polychromovaný hohenemský erb s kozlem nad dveřmi zámecké kaple v Bystrém, který při požáru lehl popelem. Galerii tvoří ještě další ucelené expozice. Je to staré umění na Poličsku od gotiky do 19. století. Vedle kaple sv. Františka Xaverského je cyklus šesti světic, dřevěných soch ze 17. století z obce Svatá Kateřina a také Nymphenburský porcelán z dílny poličského rodáka Dominika Aulíčka, který svá díla vytvořil v 60. létech 18. století.

Z muzea se také přestěhovaly portréty poličských občanů většinou z 19. století či další díla s náboženskou tématikou a výběr prací sochaře V.E. Šaffa. Kdo přijde shlédnout výtvarníky Vysočiny může se ve 2. poschodí potěšit obrazy J. Jambora, R. Hanycha, Vl. Šindlera, Jana Honsy, Ciny Jelínka, J. V. Síly a našeho Františka Bukáčka, zrovna tak jako terakotovými plastikami Jana Lichtága nebo některými drobnými pracemi Josefa Kadlece. Je to ale jen část, ostatní díla čekají na svou expozici v rekontsruujícím se muzeu. Návštěvník může také vidět ohlasy díla B. Martinů v dílech výtvarníků. Karel Svolinský vytvořil obrazový pozdrav B. M., Jan Zrzavý jeho portrét, najdeme tu inspiraci Juliettou Evy Vlasákové, nebo BM u klavíru od Michala Moravce. Obdobně inspirovaly další výtvarníky Polní mše, Otvírání studánek, nebo Řecké pašije. V sálech stejného podlaží je moderní umění na Poličsku a je příjemné vidět takové množství významných děl od proslulých umělců - Poličáků. V době, která nebyla nakloněna Zbyšku Sionovi, poličské Muzeum a galerie jeho díla pořizovala a tak je k vidění a obdivování 10 jeho velkých pláten i některá díla grafická. Celá kolekce současného umění je inspirující, neboť každý z obrazů výtvarníků, majících hluboký vztah k Poličce, nějakým způsobem hřeje domovinou. Zastavuji se u obrazů Bořivoje Borovského, Jana Štěpánka, Martina Pawery, Ivo Křena, Ludmily Jandové, Veroniky Bromové či plastik Pavla Herynka a v sluncem rozsvětlelém sále mám pocit klidu i pohody. Ten je ještě umocněn šestnáctkou tavených skleněných plastik od Jana Černého znamenitě umístěných do okenních průhledů a vyzařujících ve své hmotě i kouzelných tvarech nekonečnost světla. Přátelské setkání, na které nás pozval ředitel Městského muzea a galerie v Poličce bylo zakončeno nejen přípitkem, ale i očekáváním dokončení rekonstrukce původní budovy muzea a Památníku B. Martinů.