Cesta bryčkou z Litomyšle byla příjemná. Zatímco u nás už jabloně odkvetly, na poličské straně se silnice od Lezníka teprve jimi bělala a bělala by se i více, bylo-li by počasí také nakloněno více. Řeknu zkrátka, na tento čas, dnů květnových posledních, bylo až zimno. V Poličce toho dne pátečního u příležitosti upomínky na jejich velikého Mistra Bohuslava Martinů, skladatele to hudebního, přijela koncertovat svým zpěvem japonská umělkyně Michiyo Keiko. Přiznám, že umělců japonských v Čechách mnoho není k vidění a slyšení, v těch východních pak obzvláště.
Koncert ten konal se v malém to kostele hřbitovním, jménu sv. Michala zasvěcenému. Přijedše ještě včas, mysleli jsme, že snadno získáme dobrého místa, leč jaké však bylo překvapení naše, když loď chrámová, kdež se kulturní ten čin měl díti, byla už zaplněna. Nuž vzal jsem za vděk místem v lavici, kdež sedávají věřící, kteříž buď na hrubou či ranní přicházejí; toho však smlčeti nemohu, že sezení to není tělu tak příjemné, jak obřady, kvůli nímž se v místa ona přichází. Zasednuv, padl můj zrak na několik míst vpředu, kteráž byla seslemi polstrovanými vybavena a to a v kardinálské barvě pěkně vyčalouněnými. Nadmíru brzy jsem se dozvěděl o té příčině:
Přítomnost umělkyně japonské bude vyzdvižena ještě přítomností choti presidenta republiky Uruguayské, kteráž se svou suitou, ano i velvyslancem státu toho u nás v Čechách a jeho manželkou tu usednou. A nedosti na tom, purkmistr města sám uvedl návštěvu tuto vzácnou i s doprovodem dalších mužů známých z života politického i u nás v Litomyšli. A tu již se ozývá luzný zpěv a ze sakristie vystupuje sama umělkyně, doprovázena na hru piana, kteréž zdatně ovládal pan Jaroslav Šaroun, taktéž mistr v oboru svém. Však podívání mé bylo přerušeno jakýms mladíkem, kterýž s aparátem fotografickým mi ve výhledu bránil, a jak jsem za nevelkou chvíli poznal, nejenom mně. Byl postavy nikoliv ztepilé, což ovlivnit se nedá. Což však ovlivnit sám mohl, byl další vzhled jeho. Totiž bráno od shora: jeho vlas nebyl zřejmě dobu delší upravován a to nejen hřebenem, což podle vzhledu a různě splývavých pramenů mohu posoudit. Taktéž jeho líc s vousiskem nepěstěným, nikoliv však naježatělým, dávala tušit, že pod ním nachází se tvář mladá, což stvrzovaly pohyby jeho pružné a hbité.
Leč dále: pohleděv níže, marně jsem hledal kabátec, v nějž by byl ustrojen, pouze jakás kamizola s kapsami mnohými, rozhodně však zajímavá. Co však jsem popatřil a stále nemohu srovnat v mé hlavě, bylo to, že košile jeho drahně přečnívala pod onou kamizolou a přes spodky jeho vpředu, a jak jsem pak popatřil i vzadu, což vyvolávalo dojmu, že člověk onen nestačil se řádně k úkonu fotografickému, kvůli němuž přišel, včas připraviti. Jisto je, že k ostatnímu obecenstvu vůkol sedícímu a řádně a slavnostně upravenému jak do účesů tak strůje, patřičně oblečen rozhodně nebyl. Vynechám líčení jeho nežehlených a ne zcela bezvadných spodků a obuvi, pouze to však poznamenám, že byla stejným obrazem péče vlastníka o jako hořejšek jeho. Mohu však k dobru jeho uvésti, že zpěvaččin hlas ho nikterak nerušil, což z pohledu jeho je správno, neboť aparát fotografický zachycuje toliko obraz, a zde především zjev umělkyně byl hlavní příčinou, proč sem byl přišel a své fotografování konal. Jak jsem později zvěděl, fotograf ten místním nebyl a přibyv prý z města dříve okresního, ukázal bezpochyby obyvatelům místa malého, jak vhodně by se na představení taková měli strojiti. Nebo nevím, zda byl v módě vepředu a my získali jsme obraz, čeho je nám se nadíti.
Avšak koncert umělců obou byl krásný a epizoda, již věnuji pozornosti více než koncertu samému, vysvětluji takto: hudbě a jejímu rozboru nerozumím, nechám však, aby ona moje všechny smysly oslovovala; vykreslit však viděné snažívám se už léta dlouhá, a snad mohu nějaký přibližný obraz podati. U vědomí toho jsem to tedy učinil.