85. JUBILEUM GYMNÁZIA V POLIČCE

Dnešní generaci je nutno připomenout, že veškeré záznamy se dříve psaly ručně a ne vše bylo jednoznačně čitelné. Mnoho jmen vyučujících bylo vyhledáno třeba ve starých výplatních listinách nebo jako podpisy v katalozích. Kromě Almanachu bylo rozhodnuto vydat pamětní medaile a odznaky. Předběžná kalkulace o počtu vycházela z návratek, na kterých absolventi stvrzovali svou účast. Ale ne vždy se dostaly včas do rukou přípravného výboru. Bylo nutno zajistit společenské místnosti pro jednotlivé ročníky a postarat se také o program, který by po celý den navodil tu jedině správnou náladu, tedy slavnostní. Pozvat hosty, zajistit spolupráci s policií pro uzavření ulic, kterými půjde průvod, připravit pódium a aparaturu na náměstí, pozvat umělce k účinkování a…. a tak dále. Ostatně, program přikládám. Kolem deváté se začali shromažďovat jubilanti kolem transparentů s rokem maturity. U gymnázia současníci, na konci nábřeží nejstarší ročníky.

Kdo to nezažil, neuvěří, ale ve chvíli vítání jsme všichni zas ti kluci a holky se stejnými atributy těch let: zase se vytahujeme, jsme furianti, hluční, děvčata mají zase ty jiskrné oči a i ty, které je pro nás tehdy neměly, jsou rády, že nás vidí. Čím dále po nábřeží, tím jsou tabulky s ročníky blíže sobě. Ti, co mohli, přijeli, někomu zdraví nedovolilo a někdo už nepřijede nikdy. Podívejte se v Almanachu na stranu 31 a přečtěte si jména těch trřinácti, kteří tady s námi mohli být, nebýt války. Ale: jsou mezi námi kamarádi ze Sydney, Edinburgu a svět je bohudík už menší než před patnácti léty, kdy i Vídeň byla daleko, daleko. Průvod se dal při dechovce do pohybu a my jsme zvolna kráčeli kolem Tylova domu, Eimovou a Tyršovou ulicí na náměstí. Čelo průvodu bylo už na křižovatce k Šaffově ulici a konec byl ještě na nábřeží. Kolik nás bylo, nevím, ale krásně svítilo sluníčko a vydrželo mu to celý den. Ostatně, ten sluneční den se nám dostal do duší a každý, kdo o sjezdu mluví, to nezapomene připomenout. Fotografovalo a filmovalo se ostošest a ze všech tváří je vidět pohoda památného dne. Než nastal čas projevů, hrála krásně dechovka LŠU vedená kapelníkem panem Jindrou. Hráli Škoda lásky a můj spolužák Jenda Havlík, co jsem s ním také hrával, mi tiše řekl: „ Je to veselé i smutné, viď?“ Ale vzpomínky na naše muzicírování nás naopak vrátily do současnosti a my jsme se rozhlíželi po známých na náměstí. Támhle sedí nejstarší účastník MUDr. Viktor Deutsch, maturoval 1934. Nepřijímá pozvání do první řady; je rád, že je mezi námi. Vidím válečné ročníkygymnázia.

Hovořím s panem Al. Sehnalem, vynikajícím forwardem tehdy zdaleka nejlepšího hokejového mužstva široko daleko. Vedle něj je pan J. Rubišar, pražský Poličák M. Spudil, se kterým udržuji korespondenci - dnes jsme se konečně osobně poznali a taky pan O. Bureš z Poličky, který svou třídu na sjezd sezval. Chtěl bych se pozdravit se všemi dalšími účastníky, ale není to možné. Až doma podle fotografií z průvodu vidím, s kým jsem se bohužel minul. Zaplněné náměstí čeká na slavnostní zahájení. A už je tu! Hraje se Gaudeamus igitur a všichni zpíváme. Nezní to jako vítězný chorál, na to máme příliš stažená hrdla, ale už od druhé sloky jsme na tom lépe. Zdravice hejtmana Pardubického kraje Ing. Romana Línka, starosty města Mgr. Miroslava Popelky, ředitele Gymnázia v Poličce Mgr. Miloslava Svobody a od Ministerstva školství a kolegů z Tangerhütte neznějí formálně. To, co říkají je pravdivým vysvědčením s velkou jedničkou poličskému gymnáziu. Možná by se dala udělat biografie těch slavných absolventů, ale vždyť přece život každého studenta formoval nejen tu slavnou minulost, ale i přítomnost, která je nabízena k nahlédnutí těm, kteří zde léta nebyli. Moderní učebny, studovny, tělocvična, hřiště, ale hlavně: všude jsou vidět práce studentů.

To že malovali, kreslili a fotografovali naši studenti? Je potřeba se jít ještě podívat do budovy muzea, kde je výstava o historii školy a některých studentských prací. Bylo těžké rozhodnout, které už se nevystaví, protože se do malého prostoru nevejdou. Velký zájem vzbudily také desítky fotografií, které přinesli bývalí absolventi a několik tabel, která zůstala zachována. Kdo využil otevřených dveřích gymnázia, alespoň letmo zahlédl studenty při práci na PC, v učebně výtvarné výchovy, při projekci vlastního filmu Madame Curie nebo cvičení gymnastek v tělocvičně – všechno bylo přístupné a ne všechno se dalo stihnout. Škoda však nevidět výborné a vtipné studentské divadelní představení Odysseus v Divadelním klubu. Přichází večer a starší generace usedají ve společenských místnostech poličských restaurací a kaváren, mladší mají možnost zatancovat si ve všech prostorách Tylova domu, Jordánu, hasičské zahrady a jak pozoruji, dávní známí a přátelé se navštěvují podle plánku rozmístění tříd a zase se vesele vítají a objímají. Ten dnešní večer však trvá tak krátce… Čekat na další jubileum? „ Maruško!! Jiří!!“