Tak, jako téměř v  každý prázdninový večer jsme zasedli v  restauraci U  Lichtágů (dnes Pivovar) k rohovému stolu u zdi, kde byla výkonná šestilampovka Tungsramm a kde jsme na přání pana vrchního Stodoly naladili 550 středních metrů, kde vysíllala AFN Munich, stanice amerických vojenských sil z  Mnichova. Tam se hrála swingová hudba, ale i  u  nás tehdy ještě nezařaditelné skladby, později známé jako Country. Stálá společnost byla s touto hudební kulisou spokojena.

Přátelství z rodného města II
I v době, kdy již žil trvale v Paříži, udržoval Bohuslav Martinů v rodné Poličce řadu přátelství. Jedním z nich bylo přátelství se stavitelem Bohuslavem Šmídem, který byl jednou z předních osobností regionu ve svém oboru. V Poličce provozoval úspěšnou stavební firmu a jako architekt vtiskl ve 30. letech nesmazatelnou stopu rozvíjejícímu se městu. Je autorem řady ceněných funkcionalistických staveb, např. Masarykovy školy, chirurgického pavilonu místní nemocnice, nárožního domu z roku 1930 (naproti Tylovu domu), či vlastní vily, zvané Šmídova (dnes památkově chráněný objekt). Na sklonku léta 1932 podnikl Martinů s manželkou, sestrou Marií a právě rodinou Bohuslava Šmída výlet do Orlických hor, konkrétně na Masarykovu chatu, nacházející se v těsné blízkosti hranice.

V roce 1861 byl založen zpěvácký spolek Kollár, který v našem městě fungoval dlouhých 100 let. Podnět k založení zpěváckého spolku vyšel od učitele poličské podreálné školy p. Františka Jedličky, který sestavil i návrh stanov. Dne 13. října 1861 se přihlásilo 50 účinkujících a 73 přispívajících. Poté 3. listopadu 1861 byl zvolen první výbor. Předsedou se stal p. Václav Neustupa, ředitelem a sbormistrem p. Florián Findeis, tajemníkem p. Fr. Jedlička, archivář p. Fr. Berger, pokladníkem p. Leopold Günseizen. Z účinkujících byli zvoleni do výboru p. Jan Bouzar a páter Dominik Faltus, místní kaplan. Z přispívajících p. Josef Smola a p. Fr. Bartošovský. První vystoupení na sebe nedalo dlouho čekat. 31. 12. 1861 se uskutečnilo veřejné vystoupení v sále hostince na Střelnici s bohatým repertoárem písní: Večerní hymna, Čechoslovan, Slovan, Pochod (od Frimla), Svorný duch (od Bendla), Pivo jako olej, Ale dnes to jde a Student na výletu (od kaplana Dominika Faltuse).

Nebyla to moje aprobace, ale bylo mi přisouzeno učit občanskou nauku. To bylo v osmdesátých letech na Obchodní akademii, tehdy Střední ekonomické škole ve Svitavách. Do hodiny mi přišel mladý soudruh inspektor – měl jsem téma osmatřicátý rok. Při hodnocení mi sdělil, že z hlediska ideologického jsem studenty ovlivňoval nesprávným směrem, když jsem trvale používal spojení „naše republika“. Byla to republika buržoazní, poučil mne. Řekl jsem mu, že pro mne to byla naše republika, pamatuji se i na květnovou mobilizaci, kdy kolem našeho domu jezdila auta s československými vojáky a jak je naši občané povzbuzovali. Jaksi navíc jsem mu řekl: „Vy o tom víte jen to, co jste si přečetl ve skriptech, když jste se připravoval na zkoušku.“ V očích jsem měl zřejmě smrt. To, co se v literatuře používá jako alegorický obraz, jsem uviděl poprvé v životě na jeho obličeji. Poklesla mu brada a zalapal po dechu. Pohovor ukončil a nevyhotovil o inspekci žádnou zprávu.

k článku Profesor Jaroslav Mihule se stane čestným občanem

Úvodem několik snad nudných, leč pravděpodobně nutných slov. „Předchůdcem“ čestného občanství byl institut čestného měšťanství (Ehrenbürgerrecht) udělovaný v Rakousku zhruba od poloviny 19. století městy za „zvláštní zásluhy o veřejnost, zvláště pak o obec samu“. Ocenění bylo chápáno jako skutečné občanství města se všemi právy a výhodami, nebylo však již zatíženo povinnostmi (dotyčný kupř. neplatil obvyklou taxu za udělení měšťanského práva ani další „městské“ poplatky).