Sto let

Vzpomněl jsem si na tuto příhodu po letech, když se vzpomínalo stého výročí československé republiky. Vracel jsem se k ní s otázkou: jakého Československa to výročí bylo? V duchu jsem si promítal některé příhody v běhu let. Zatčení mého strýce a jeho kolegů za protektorátu gestapem za tištění letáků. Nebo deportace židovských spoluobčanů do Terezína. Nikdy jsem se nesetkal s jediným tehdy protektorátním četníkem, který by uveřejnil vzpomínky na to, jak při těchto deportacích asistoval, stejně tak českých úředníků, sestavující jejich seznamy pro cesty, jež neměly návrat. Z poličských Židů nepřežil žádný. Všichni byli zavražděni. Poličská munička, za války Skoda Werke zaměstnávala stovky totálně nasazených Čechů, pro které byly postaveny dřevěné ubytovny v prostorách nynějšího hokejového stadionu. Někteří sabotovali práci pro Němce pod heslem PP – pracuj pomalu a několik jich bylo zatčeno a vězněno v Terezíně. Také můj budoucí švagr Petr. Osvobození Poličky Rudou armádou a její vítání bylo nadšené a nikdy nevymizí z paměti nás, co jsme to zažili. První poválečné nadšení lze doložit například spontánní pomocí Skautů při žních v nyní znovu československém Baníně. Zajistili sklizeň obilí a dodnes o tom vypovídá děkovný diplom Ministerstva zemědělství. Než jsme se nadáli, postihnul nás Vítězný únor, kterému naši občané i díky všeobecné propagandě svým dílem přispěli. Ale zanedlouho si paradoxně znovu připomínali období válečné, kdy poslouchali Londýn, Hlas Ameriky či Moskvu a vyprávěli si stovky anekdot, zmírňujících tu těžkou dobu.

A zase se ladil Hlas Ameriky a teď už Svobodná Evropa a opět se vyprávěly stovky anekdot. Zatímco za války byl národ sjednocen, nyní začal žít dvojím životem: oficiálním a soukromým. Tvrdost doby jsme pociťovali v mnoha směrech, ať už šlo o znárodňování či vynucovanou kolektivizaci zemědělství. Naplno poličáci poznali zvůli režimu 23. září 1949. Ve večerních hodinách přijeli příslušníci pardubické StB zatknout děkana Jaroslava Daňka. Dění kolem děkanství zpozorovali lidé, jdoucí právě z kina (byl jsem náhodou také mezi nimi) a členové chrámového sboru, kteří zkoušeli právě v kostele. Prostranství před děkanstvím bylo brzy zaplněno lidmi, kteří zatčení pana děkana bránili – bylo to kolem 150–200 osob. Na poplach vyzváněly i kostelní zvony. Lidé výzvy k rozejití neuposlechli, obestoupili automobil StB a ten musel odjet s nepořízenou. Někteří účastníci této události skončili ve vězení, například náš soused a fotograf Oldřich Janele. Padesátá léta se podepsala i u vykonstruovaného soudního monstrprocesu s uzenářem panem K. Kurzem, zinscenovaného v poličské sokolovně… Lidé se uzavírali do svého soukromí, otevíraného jen pro souznějící duše. Proto ty útěky na budované chaty a obnovované vesnické chalupy. Vznikla neoficiální kultura, akceptovaná a podporovaná především mladými lidmi. V odlehčenějších šedesátých letech vznikaly malé divadelní formy. I v Poličce jsme sehráli několik představení. V režii profesora Slávka Tameleho to byly dvě aktovky Slavomíra Mrožka, jako divadelní kroužek jsme uspořádali večer Jaroslava Haška, pásmo veršů Jiřího Voskovce Klobouk ve křoví a Staropražské písničky. Gramoklub, neformální sdružení kolem PhDr. O. A. Kukly diskutovalo o moderní hudbě, o nových směrech výtvarného umění a pořádalo zájezdy, třeba ke hrobu Františka Halase. V uvolněné atmosféře roku 1968 se začala nacvičovat poličská hra Anežka. Než se dočkala premiéry, bylo vše jinak. Po 21. srpnu projížděla městem okupační vojska polské lidové armády. Občané v budově Městského národního výboru podepisovali petici o vyhlášení neutrality Československa a to bylo tak vše, co bylo možno dělat. Přece jen nějaké dědictví obrodného procesu zůstalo. Skauti v roce 1970 uspořádali v zátoce Svratky na Křižánkách tábor a přes příkaz ho zrušit, jej dokončili. Smutnější dohru měl ve výroční den okupace vojsky varšavské smlouvy průvod skupiny demonstrantů, vedených Janem Edelmanem, Aloisem Mrňákem, Petrem Doležalem – asi patnácti odvážných. Šli kolem našeho domu v Husovce, ale jen jsem se díval… Účastníci tohoto protestu pak byli různým způsobem novou normalizační garniturou postiženi. Lidé se dál věnovali zálibám, kultuře, sportu, chatám, zahrádkám a cestování do zahraničí dovolených destinací. Dostal-li někdo devizový příslib na cestu do Jugoslavie, měl štěstí. Ale i v tomto období byly inscenovány hry tehdejšího divadelního souboru, které by kvalitou provedení obstály i dnes. Nemohu nevzpomenout na mnohokrát reprizovanou Anežku, která v prvních letech normalizace byla pro svůj děj vnímána jako protest proti utahujícímu se šroubu občanské svobody. Také vzpomínám na Molièrova Tartuffa, Jiráskovu Lucernu či Čapkova Loupežníka. Ve městě největší společenskou organizací byl Automotoklub Svazarmu. Pořádal motokrosové závody Pod kopcem, v dobách největší slávy navštěvované několika tisíci diváky a organizované jako mistrovství republiky. Závody automobilů do vrchu, známé jako Borovnické serpentiny, kde startovalo přes sto závodníků z celé Československé republiky, byly atrakcí pro široké okolí. Závody na ledové ploché dráze na Synském rybníku neunikly pozornosti Československé televize. Poličský Automotoklub jako pořadatel dokázal splnit náročná kritéria, která si televize stanovila pro uskutečnění přenosu.

Žili jsme si po svém, poslouchali Music USA Willise Conovera, Radio Luxemburg a brali jako součást našeho žití oprýskané omítky, po odjezdu autobusů se zaměstnanci státních podniků vyprázdněné poličské náměstí a poloprázdné kino při produkci nejapných filmů spřátelených zemí. Dokázali jsme však rozpoznávat – při promítání sovětského filmu Pokání nebo Hořící sníh se Šukšinem bylo kino zaplněno. Stejně tak jsme si vybírali z produkce Klubu čtenářů či edice Máj. Výtvarník Zbyšek Sion vystavoval svá díla v roce 1967 na Světovém bienale vPaříži, v italském Luganu či v Kolíně n. Rýnem na Expozici surrealismus v Evropě, ale v Československu se prezentovat nemohl. Ne všemu jsme jen trpně přihlíželi. Ředitelka Lidové školy umění paní Ellen Slavíková usilovala o přidělení názvu Lidová umělecká škola Bohuslava Martinů. Po několikaletém úsilí a s váhavým souhlasem předsedy tehdejšího Městského Národního výboru nám Ministerstvo školství tento název přece jen povolilo. V sedmdesátém devátém roce byly do Poličky slavnostně převezeny ostatky Bohuslava Martinů a byla založena společnost Bohuslava Martinů. A tak, jak čas plynul, režim sám se zasloužil o dvojí život v socialismu. Od osmdesátých let poličská omladina nevynechala žádnou příležitost navštívit a spát pod širákem při Svojšickém slunovratu či zaplnit do posledního místa hlediště na zahradě U mlýna při koncertu Brontosaurů. Nový sport skateboarding našel své obdivovatele v části mladých a Polička se vbrzku stala vyhlášenou Mekkou tohoto odvětví. Skejtisti, to je takové sympatické sdružení lidí, kteří přes svá prkýnka přenášejí od počátku osmdesátých let pohodu na své diváky a kteří jsou známí pořádáním světových soutěží v rozličných disciplínách tohoto sportu dodnes. Návštěvy lidové veselice pod hlavičkou Oslavy Československo Sovětského přátelství s vidinou nákupu nedostatkových banánů či pomerančů byly jen dodatkovou veselicí s možností uvidět též nějakého televizně populárního zpěváka. Pro úplnost dodávám, že v Poličce vystoupil Pražský výběr. Na jejich koncert si prý na vyšších místech stěžovali místními ochránci ideové čistoty. Zanedlouho byl Pražský výběr zakázán. Před přeplněným hledištěm zde účinkoval Semafor s Kyticí. Jak vidno, byly zde dvě kultury žití, jimž už nebyl stávající režim schopen účinně se postavit. Listopad 1989 byl spontánní, změna vládnoucí garnitury i v Poličce proběhla rychle a plynule. Byly obnovovány zrušené společenské organizace jako Skauting, Sokol se snažil o oživení své činnosti a vznikly nové politické strany. Právně byl obnoven Divadelní spolek Tyl – ten letos slaví 200 let své existence; byl vždy pilířem poličské kultury. Také poličští skauti oslavili 100 let.

Po 40 letech uniformity žijeme v prostředí různorodých názorů, mnohdy protichůdných a jak se ukazuje, návrat do dávných dob snášenlivosti, tolerance a pochopení k odlišnostem v myšlení nám ještě není vlastní. Svět od konce dvacátého století je světem nových uspořádání, světem digitální techniky, počítačové logiky i nových pohledů ideologických, náboženských. To se odráží v rozkolísání ustálených společenských norem. V záplavě informací a někdy jejich komercionalizace se nesnadno orientujeme a stáváme se konzumenty majitelů pravd, majících v ruce jejich mediální šiřitelnost. Stále se ještě učíme zacházet se svobodou. Otevřenost světa však dává lidem možnost rozšiřovat své vzdělání i praktické zkušenosti. Stačí kliknout. Nebo udělat selfíčko a poslat několika spřízněným duším. Což tímto činím. Pohled do Jitřenky nám říká, kolik studentů poličských škol se zúčastňuje různých vědomostních a praktických soutěží, kolik jich je zapojeno do mezinárodních projektů jako Erasmus a dalších. Vedou si dobře. Vracím se na začátek své úvahy. Mluvil jsem o naší republice a je historickou smutností, že v průběhu sta let byla několikrát zbavena tohoto přívlastku – v době protektorátu dokonce úplně, pak s přívlastkem republika socialistická. A dnes? Je to má tahleta republika.