Jako list z kalendáře vypadala ta desítka vylepená na plakátové ploše, ale znamenala počet let existence galerie v poličské radnici. Mohla tam být ale i čyřicítka, třícítka, dvacítka. Dlouhá léta trvaly snahy o využití radnice pro potřeby umění. Úplně na začátku byla na tehdejší dobu smělá myšlenka tehdejšího ředitele muzea PhDr. Otakara A. Kukly. Jak se však ukázalo, byl to především krásný sen, ale každému činu přece musí předcházet myšlenka, nápad. A ten už tady byl a byl také dáván do vínku budoucím ředitelům. A tak trvalo ještě 30 let, kdy se v jedné době a na jednom místě sešly dohromady šťastné okolnosti, z nichž rozhodně nebyla tou zanedbatelnou spolupráce s Komerční bankou

Jaký? Stejný a jiný. Stejný v tom, že jsme si na něj zvykli a je součástí našeho kulturního povědomí. Také v tom, že v Poličce vystupují umělci mimořádní, cestující po celém světě a ozdobeni oceněními jiných festivalů včetně Pražského jara. Jiný v tom, že tentokrát přes časovou rozsáhlost – trval 14 dní – působil sevřeněji, kompaktněji a to ze dvou důvodů. Bylo to dramaturgií Josefa Páleníčka a také tím, že posluchačstvo jako by se vykrystalizovalo a vytvořilo s orchestry souznějící celek, který si v každém okamžiku, každé notě rozuměl. Festival začal zastavením u hrobu Bohuslava Martinů a pak nás zcela pohltil výkon Alfréda Strejčka a Štěpána Raka. Jan Amos Komenský: O nápravě věcí lidských.

Cesta bryčkou z Litomyšle byla příjemná. Zatímco u nás už jabloně odkvetly, na poličské straně se silnice od Lezníka teprve jimi bělala a bělala by se i více, bylo-li by počasí také nakloněno více. Řeknu zkrátka, na tento čas, dnů květnových posledních, bylo až zimno. V Poličce toho dne pátečního u příležitosti upomínky na jejich velikého Mistra Bohuslava Martinů, skladatele to hudebního, přijela koncertovat svým zpěvem japonská umělkyně Michiyo Keiko. Přiznám, že umělců japonských v Čechách mnoho není k vidění a slyšení, v těch východních pak obzvláště.