Očima novinářky Markéty Kutilové a politologa Radovana Dluhého–Smithe. Kdo, kam, proč, jak a za kolik? 13. 11. 2019 v Divadelním klubu Vstupné dobrovolné

Rozhovor s novým ředitelem Tylova domu Petrem Cuprem

Sám se nazýváte novopečeným Poličákem, co to znamená?

V Poličce nežiji dlouho, bydlím tady třetím rokem. Jsem učitelem na ZUŠce, ale stal jsem se i ředitelem Tylova domu, což je pro mě velká čest, ale i zodpovědnost, takže říkám: jsem novopečený Poličák.

V roce 1861 byl založen zpěvácký spolek Kollár, který v našem městě fungoval dlouhých 100 let. Podnět k založení zpěváckého spolku vyšel od učitele poličské podreálné školy p. Františka Jedličky, který sestavil i návrh stanov. Dne 13. října 1861 se přihlásilo 50 účinkujících a 73 přispívajících. Poté 3. listopadu 1861 byl zvolen první výbor. Předsedou se stal p. Václav Neustupa, ředitelem a sbormistrem p. Florián Findeis, tajemníkem p. Fr. Jedlička, archivář p. Fr. Berger, pokladníkem p. Leopold Günseizen. Z účinkujících byli zvoleni do výboru p. Jan Bouzar a páter Dominik Faltus, místní kaplan. Z přispívajících p. Josef Smola a p. Fr. Bartošovský. První vystoupení na sebe nedalo dlouho čekat. 31. 12. 1861 se uskutečnilo veřejné vystoupení v sále hostince na Střelnici s bohatým repertoárem písní: Večerní hymna, Čechoslovan, Slovan, Pochod (od Frimla), Svorný duch (od Bendla), Pivo jako olej, Ale dnes to jde a Student na výletu (od kaplana Dominika Faltuse).

Nebyla to moje aprobace, ale bylo mi přisouzeno učit občanskou nauku. To bylo v osmdesátých letech na Obchodní akademii, tehdy Střední ekonomické škole ve Svitavách. Do hodiny mi přišel mladý soudruh inspektor – měl jsem téma osmatřicátý rok. Při hodnocení mi sdělil, že z hlediska ideologického jsem studenty ovlivňoval nesprávným směrem, když jsem trvale používal spojení „naše republika“. Byla to republika buržoazní, poučil mne. Řekl jsem mu, že pro mne to byla naše republika, pamatuji se i na květnovou mobilizaci, kdy kolem našeho domu jezdila auta s československými vojáky a jak je naši občané povzbuzovali. Jaksi navíc jsem mu řekl: „Vy o tom víte jen to, co jste si přečetl ve skriptech, když jste se připravoval na zkoušku.“ V očích jsem měl zřejmě smrt. To, co se v literatuře používá jako alegorický obraz, jsem uviděl poprvé v životě na jeho obličeji. Poklesla mu brada a zalapal po dechu. Pohovor ukončil a nevyhotovil o inspekci žádnou zprávu.

Jaký máš vztah k Poličce? Mohou tě Poličáci považovat za rodáka?

Do Poličky jsem se přestěhoval, když jsem byl na druhém stupni základní školy. Ale já jsem k Polič - ce velmi rychle přilnul. Je to místo, kde jsem vyrůstal v tom nejdůleži - tějším věku, tedy v pubertě. Takže Polička a lidi v ní mě formovali. Takže já se považuji za Poličáka a taky to všude říkám, když se mě někdo ptá, odkud jsem.

Poslední květnový víkend se v Poličce odehrál 22. ročník hudebního festivalu Rockoupání. Jedním z pořadatelů je i Honza „Hradečák“ Hradecký, se kterým jsem si povídal přesně dva týdny po opuštění koupaliště posledním návštěvníkem.

Kdy a jak ses přesně dostal k Rockoupání?

Je to asi patnáct let, co jsem začal pomáhat s elektrikou a veškerým zapojením. To mám na starosti doteď a přes Divadelní klub jsem se dál dostal k dramaturgii a zároveň funguju jako stage manažer.