Radim Vizváry: Polička je výjimečná

A vyrůstalo se ti tady dobře? Protože ty přece je - nom jsi jiný, byl jsi vždycky umělecky zaměřený, trochu ses vždycky vymykal.

Byl jsem vždycky jiný. Možná jsem v té době hledal sám sebe a ještě jsem ani nevěděl, že budu umělec, ale ta jinakost už ve mně byla. Já jsem tady poznal báječné lidi, kteří mi rozuměli a vytvořili jsme takovou jako komunitu, ale neuzavřeli jsme se do bubliny. Všichni měli pro mě pochopení. Ale do Prahy jsem šel kvůli práci. Když už jsem vlastně pochopil ty umělecké ambice…

No a to mě zajímá, kdy jsi to pochopil a jak.

No to bylo na gymplu. Já jsem vždycky inklinoval k malování. Čímž jsem i vynikal tady v Poličce, pro - tože tenkrát moje učitelka Marie Henzlová začínala tady pod ochotnickým spolkem Tyl budovat loutkové divadlo Studánka a já jsem jí s tím hodně pomáhal. A dodnes si pamatuji, že mě Maruška oslovila, jestli bych si nechtěl zahrát Kašpárka v nějaké inscenaci Jak vodníci vypálili rybník a to byla vlastně moje první divadelní role a tam jsem si to vyzkoušel a všichni mi říkali, že to nějak jde a mě to začalo bavit.

Kam vedly tvé kroky z gymplu?

Tenkrát ještě Oto Rajman, tehdejší ředitel Tylova domu, mi dal takovou podporu – teď nevím, jestli město nebo Tylův dům, ale oni mi zaplatili rezidenci v divadle Minor. A to si myslím, že bylo pro mě zásadní. Na měsíc mě poslali do profesionálního divadla. Já jsem dostal i uvolnění z gymplu. Mě to nadchlo, a když jsem se vrátil, tak jsem měl jasný cíl – odmaturovat a jít do Prahy do divadla.

A to se ti podařilo?

Po gymplu jsem šel do divadla jako kulisák. Proto - že já jsem se do Prahy chtěl dostat jakkoli. Nebyl jsem vystudovaný, já jsem ani v té době nevěděl, že nějaké herecké školy existují, byl jsem okouzlen divadelním světem a chtěl jsem tam být za každou cenu. Takže v roce 1999 jsem se dostal do divadla Minor a tím začala moje divadelní dráha. V Minoru jsem potom dělal všechno – inspicienta, pracoval jsem v dílnách, vyráběl jsem loutky a potom jsem byl hrající kulisák. Když jsem měl za sebou hodně inscenací, tak mě udělali hercem, jako že mě přijali do angažmá, do ansámblu a tam jsem působil čtyři roky a až potom jsem šel na přijímací zkoušky na katedru pantomimy. Tam jsem se našel. Já jsem byl vždycky spíš zakřiknu - té dítě, ale takový ten introvert, který, když dostane prostor, tak se z něj stane extrovert – na tom jevišti.

A máš to tak dodnes?

Ano, mám to dodnes. Protože pantomima otevírá nitro člověka. Musel jsem se prodrat mládím, které vlastně nebylo lehké… Ta cesta nebyla snadná, ale v podstatě mě vysvobodila, protože jsem našel smysl života, své místo, svou cestu, kterou můžu jít a kte - rá je pro mne hodnotná a smysluplná. V současné době mám svůj soubor, hostuji v Národním divadle třeba jako choreograf a režisér a spolupracuji s dal - šími institucemi v zahraničí. Jako pedagog vyučuji momentálně jenom v zahraničí. Pravidelně třeba v Helsinkách nebo v Káhiře na tamních hereckých akademiích. Vždycky jsi se hlásil k odkazu Borise Hybnera.

Můžeme tedy říci, že jsi teď, po jeho smrti, takový ten největší tahoun české pantomimy?

No, ve vší skromnosti to můžu tak říct. V době, kdy nás ještě Boris Hybner vychovával, tak hledal něko - ho, kdo převezme jeho odkaz. To neznamená, že bude dělat jeho práci, ale přistoupí k tomu oboru po svém a bude ho nějakým způsobem udržovat. Bude udržo - vat tradice, rovněž ho bude rozvíjet a inovovat. On si mne vybral. Nikdy mi to neřekl, ale já jsem to cítil. Vedle toho přišly jiné obory. To je důležité říct. Přišly: nový cirkus, fyzické divadlo, současný tanec a všichni studenti začali inklinovat k něčemu efektnějšímu. Pantomima začala uvadat a Boris hledal někoho, kdo přijde a zas ji oživí. Vždycky mi říkal, že je potřeba najít někoho, kdo tu jiskru má a kdo ten plamen, který zhasl, zase zažehne. Takže já jsem se rozhodl, že to dokážu. A tím, že jsem dostal cenu Thalie, jsem to nastartoval. Ne dokázal, ale nastartoval, protože se díky tomu pantomima začala popularizovat, lidi o ni začali mít zájem. Předtím jsem se cítil hodně sám, protože mí kolegové nebo studenti odcházeli právě k těm jiným oborům a někdy mě i nebrali vážně: Nedělej pantomimu, vždyť pantomima je mrtvá! Tehdy jsem si uvědomil, že kdybych ani já tenkrát nedělal pantomimu, tak už nevím o nikom z mé generace, kdo by ji dělal.

Takže jsi tu pantomimu skutečně v Čechách vzkřísil.

Vzkřísil jsem ji svým přesvědčením a svou tvrdohlavostí a vytrvalostí, přes všechny ty pokušitele, kteří mě stahovali k nějakému jinému žánru. Ty jsi zakladatelem mezinárodního festivalu pantomimy Mime Fest. Vybrali jste si Poličku.

Proč?

Protože jsem Poličák a cítím se tu jako rodák. A byla to dobrá volba? Byla to skvělá volba, protože máme unikátní festival, mezinárodní, jediný v České republice. Nejen já, ale celý organizační tým, vnímáme velkou podporu od vedení města a hlavně od Poličáků, kteří nás výrazně podporují tím, že chodí na festivalová představení. Důkazem je třeba to, že na letošní ročník Mime festu už jsou všechna představení vyprodaná… Takže se dá říct, že jsi naučil Poličáky milovat pan - tomimu. Ano, ale nejen tu tradiční, klasickou. Myslím si, že díky Mime Festu si lidé našli cestu i k těm náročnějším pantomimickým formám, které se převážně tvoří v zahraničí. Takže Poličský divák je podle mě nejzkušenější divák pantomimy široko daleko.

A co máš na Poličce rád? Vracíš se sem často?

V rámci možností se sem vracím, už proto, že tady mám rodinu a chci být s ní. Na Poličce mám rád její kouzlo… Polička je pro mne dokonce hnízdem urči - tého typu anarchie, když to tak řeknu. Někdy. Líbí se mi, že v tak malém městě je velká skupina lidí, kteří mají rádi umění a kulturu. Mám už Českou republiku docela procestovanou, takže můžu srovnávat a Polič - ka je v tomhle opravdu výjimečná. Obdivuji kouzlo a energii poličských nadšenců, kteří dokáží bez peněz nebo s malými prostředky vybudovat velké věci. Dobrou a kvalitní zábavu, aniž by něčemu nebo někomu vedle sebe konkurovali.

Přijde ti to jako ojedinělé?

Není to ojedinělé, ale je to výjimečné. A je to znát. A poznají to jen ti lidé, kteří cestují. Kdo necestuje, tak může jen sedět a nadávat, že se tady nic neděje a je to tu špatné a nekvalitní a podobně… Vím o čem mluvím a věřte mi, že Polička je na tom, co se týče kultury, dobře. Organizátoři jsou tomu otevření. Ne - jsou uzamčení a neřeknou si: nepustíme sem mezi sebe Pražáka. Pak mám ještě na Poličce samozřejmě rád to, že se tady narodil Bohuslav Martinů…

Ty jsi přece jednu z jeho oper převedl do pantomimické formy, jestli si to dobře pamatuji…

Ano, on napsal jednu operu, Divadlo za bránou, kde je přímo část napsaná pro pantomimu. Bohu - slav Martinů, to je taková moje srdcovka, protože on miloval pantomimu. Martinů měl významný vliv na vznik moderní české pantomimy. Proto jsem se o to zajímal a v rámci doktorského studia mi to všechno seplo: Polička, Martinů, pantomima… a já a jeho dílo Divadlo za bránou.

Takže to není náhoda, že jste se přestěhovali do Poličky, to bylo prostě řízení osudu.

Nic není náhoda. Inscenace Divadla za bránou byla rozhodující moment při vzniku Mime festu. Ko - nala se v Tylově domě, kousek od něj má Bohuslav hrobku, takže jsem ho šel tehdy pozdravit, poděko - vat, dal jsem mu na náhrobek dáreček, svíčku a pro - stě jsem mu v duchu řekl: pane Martinů, děkuji za to, co jste pro nás udělal… Takže můj vztah k Poličce je velmi emotivní i skrze Bohuslava Martinů, který pro - střednictvím svojí tvorby dal i něco pantomimě. Vše se přirozeně propojilo. Vzáří bude zase Mime Fest.

Na co se můžeme těšit?

Letošní moto zní: Mime Must Go On! Bude více ryze pantomimických představení, přijedou už po - třetí Bodecker&Neander z Německa a další umělci z Japonska, Brazílie, Francie, Polska nebo už tradičně český soubor Losers Cirque Company se svým nejnovějším představením Heroes. Vždycky je cítit, že tě poličské publikum bere jako toho svého Radima.

Cítíš to tady taky, když hraješ v Poličce? Že vlastně tě to publikum skutečně má rádo?

Ano, cítím a hrozně si toho vážím. Je to úžasné, když pracujete, tvoříte a cítíte, že vám to někdo vrací a je rád za tu práci, kterou děláte. Je to úplně něco jiného, než když jedete někam hrát; na smlouvu. Odehraji to, přijdou diváci, odejdou… Tady cítím už dlouho dopředu to těšení se. To, jak si lidi o tom povídají. Všichni se těšíme, energie se kumuluje a je to jak sopka. A najednou PUF… a všichni si užíváme tu nádheru, tu krásu. Bez diváků by to přece nemělo smysl. Protože oni tleskají, oni se smějí, oni svou přítomností a svojí energií rovněž podporují pantomimu, protože jsou hrdí na to, všichni jsme hrdí na to, že v Poličce takovou událost každý rok můžeme uskutečnit.