Rozhovor s Frantou Groulíkem

Franto, pomalu vplouváš do vod, ve kterých člověk obvykle začíná vnímat oba břehy lidského života. Co krize středního věku, už se v nějaké podobě dostavila nebo na ní jednoduše nemáš čas?

Sám sis vlastně na tu otázku odpověděl. Žiju život, ve kterém není na krizi čas. Kromě zaměstnání, rodiny, sportování a práce kolem domu v Poličce na mne čeká ještě dům a hospodářství v Sedlišti a vedle toho také péče o moji stárnoucí maminku. Takže mám tak akorát trochu času prolítnout titulky novin, abych byl trochu v obraze. Bez ohledu na to, sportování a zejména závodění mě mentálně udržuje ve věku mladého kluka. Takže jakápak krize středního věku?

Prosímtě co ty a sport? Kdy to mezi vámi zajiskřilo?

Prožil jsem takové to klasické venkovské dětství v Sedlištích u Jimramova, ve kterém nebylo o pohyb a sport nouze, ale nebyl jsem nijak zvlášť vyhraněn ani směrován. Vzpomínám si, že když jsem začal dojíždět na poličské gymnázium byla pro mne hodina čekání na autobus příliš dlouhá doba a tak jsem začal jezdit na kole. Pak ho ovšem vystřídal „pionýr“ a během svých mladických let jsem se sportem příliš často nezapotil. Stejně tak probíhala i moje pražská  vysokoškolská studia po kterých jsem zůstal na nějaký čas ve víru velkoměsta. Takže něco, co by se dalo nazvat jako pravidelné sportování mne čekalo po mém návratu do Poličky. A myslím, že jedním z důvodů bylo, že jsem nemohl dopnout knoflík u pasu.

Proč právě kolo?

Jak už to bývá, v okruhu mým známých byli aktivní cyklisté, takže to byla jen otázka času. Pak jsem dostal lano od Igora Švandy ze sportovního klubu Prima Polička a začal jsem se účastnit závodů. Ovšem začátky byly krušné a prvních závodech jsem končil na chvostu, kdy mne dojížděli závodníci vyšších věkových kategorií, kteří startovali o pár  minut později.

Vzpomeneš si na nějaké okamžiky kdy sis hrábl doslova na dno?

Napadá mne 24 hodinový týmový maratón, tuším někde v podhůří Beskyd, kam jsme se vydali ve složení já, Jirka Škorpík, Petr Vlček a Martin Šafář. Od začátku do konce závodu lilo jako z konve, trať byla v podstatě jen samé bláto a kaluže. Jako jeden z mála týmů jsme to nevzdali a díky tomu nakonec vyhráli. Já jsem to tehdy odnesl svalovou horečkou.

A naopak krásné zážitky?

Během závodu člověk nemá vůbec čas se kochat okolní krajinou. Ovšem při tréninku nebo při nějakém výletě to s chutí doženu. Takže díky kolu jsem poznal mnoho krásných míst. V zahraničí mne napadá třeba italské Lago di Garda. Co se týče u nás doma, nemusím chodit příliš do minulosti. Na začátku léta jsme byli společně s manželkou v Bílých Karpatech. Není to tam turisticky tak profláklé ale krajina je to opravdu kouzelná.

Tuto neděli se jede časovka na Lucák, což je taková místní obdoba slavné „tur-de-fránc“. Dal jsem si práci a vyhledal jsem si výsledky minulých ročníků. Ty jsi tam od roku 2008 neslezl z „bedny“, přičemž jsi pět krát vyhrál. Bez velkého přehánění to z tebe dělá takového poličského Induraina. (tenhle sympatický a fenomenální Španěl mi utkvěl v paměti v době, kdy jsem se jako divák o sport ještě zajímal – to jen na vysvětlenou pro čtenáře že nejsem žádný Robert Bakalář, blahé paměti)

No, jelikož nejezdím kvůli statistice tak mě to malinko zaskočilo. Ale samozřejmě lichotka potěší ale jsem chlap tak se červenat nebudu.

Ale nic není určitě zadarmo. Takže kromě dopingu* za tím nejspíš budou slušné tréninkové dávky. (*pokus o vtip, dobré pivko či vínko naštěstí ještě nejsou na seznamu zakázaných látek Mezinárodní cyklistické federace)

Postupně během času jsem způsob tréninku logisticky zdokonalil. Největší objem najedu při cestě do práce. Několik let jsem dojížděl až k Pardubicím, nyní máme sídlo v Litomyšli, takže si musím trochu zakličkovat abych těch 60-80 km natočil. Přes zimu to jsou pak hlavně běžky, v přechodném období se mi osvědčily kolečkové lyže do terénu. Samozřejmě někdy to jde na úkor času, který bych mohl věnovat rodině či práci kolem domu.

Jako na zavolanou přichází tvoje manželka Hanka, tak se jí můžeme zeptat na její názor.

Upřímně řečeno, nějaký čas nám trvalo, než jsme našli funkční rodinný model. Nejvíc náročné bylo období, kdy byly děti ještě malé. Dnes už jsem ale zkrátka pochopila, že když si Franta našlape svoji “dávku” všechno pak jde lépe a šlape to i doma.

Franto, chceš k tomu něco dodat?

Bez rodinné podpory, za kterou jsem samozřejmě vděčný, by to určitě nešlo. Jen k tomu dodám, že když jsme spolu začínali chodit, byla to Hanka, která říkala “pojď si třeba zaběhat”. Takže má co chtěla :-)

Nemůžu se nezeptat na vaše děti.

Já myslím, že jsme jim jako rodiče určitě vtiskli do života vztah ke sportu. Co se týče konkrétně cyklistiky, chodíme si zajezdit každou středu odpoledne do Liboháje. Kdo chce, může se k nám přidat!

Franto, děkuji za rozhovor a přeji hodně zdaru do tvých dalších cyklistických i životních etap. Nevím jak se zdraví cyklisté ale zkusím tohle: “Tak letos na tom Lucáku zase kopni do tý bedny!”