OHLÉDNUTÍ ZA MARTINŮ FESTEM 2021

V  rámci festivalu jsme byli svědky dvou martinůovských křtů: na jednom bylo do života uvedeno zcela nové vydání not, na druhém pak hudební CD. Martinů fest se konal po více jak roční odmlce, zapříčiněné vládními opatřeními pro kulturu v rámci covidové pandemie. Následující řádky přinášejí několik drobných rozhovorů s interprety a také několik zajímavostí „ze zákulisí“ koncertů.

Rozhovor s violoncellistou Petrem Nouzovským, jedním z nejvýraznějších hráčů své generace. Je velmi činorodým umělcem, vystoupil na více než 1 800 koncertech ve čtyřiceti zemích světa

Natočil jste na pěti CD historicky první komplet díla Bohuslava Martinů pro violoncello. Jak se vyvíjel Váš vztah k dílu tohoto skladatele? Byl to váš oblíbený autor od prvopočátku?

Psát o tom, že byl skladatel, jemuž s láskou věnuji tyto řádky, odjakživa autorem mého srdce, by nebylo etické a hlavně by to nebyla pravda. Když jsem se připravoval na soutěž do italského Val Tidone, kde jsme krom jiného s pianistkou Terezií Fialovou hráli jeho 2. sonátu, měli jsme konzultaci u  prof. Miroslava Petráše, u  nějž jsem v  té době studoval. Po dohrání skladby kantor svěsil typickým způsobem hlavu řka: „Ale Péťo, o tom to přeci vůbec není!“ Já mu odvětil něco ve smyslu, že hraji přece to, co je v notách. Otcovsky se pousmál a odkázal mě na nahrávku Alexandra (Saši) Večtomova. Hudbě Bohuslava Martinů jsem do té doby nerozuměl, nepochopil jsem ji, nedělala mi radost. Po poslechu všech skladeb od Martinů, které Večtomov nahrál, jsem pochopil, že přínosem skladatele není pouze to, co napsal do not, nýbrž i to, co v partituře zaneseno není. Otevřela se mi krásná paleta barev, polyfonií vonících netradičních harmonických postupů, škála interpretačních možností, které nebyly zapsány v notách. To vše hudba Bohuslava Martinů nabízí.

V Poličce jste vystupoval již po čtvrté. Navštívil jste město někdy i jako turista?

Za velikou ostudu svého života považuji to, že jsem ani při jednom ze svých mnoha vystoupení v rodišti Bohuslava Martinů neměl možnost navštívit místa s ním semknutá. Snad proto, že jsem vždy vázán koncertními závazky a zatím jsem neměl na mnohahodinový krásný závazek čas. Brzy to napravím. Se vším všudy.

Rozhovor s pěvkyní Helenou Hozovou, sólistkou zahajovacího koncertu Martinů festu. H. Hozová je poličskou rodačkou a ráda se sem v soukromí i na koncertní pódium opakovaně vrací. Patří dnes k vyhledávaným umělkyním, specializujícím se především na barokní a klasicistní hudbu.

Vystupujete koncertně doma i v zahraničí. Stěžejním souborem, s  nímž v  současnosti spolupracujete, je Collegium 1704. Jak vypadá taková spolupráce?

Jde o soubor, který se specializuje na poučenou interpretaci barokní hudby. Ačkoli Collegium sídlí v Praze, účinkující jsou z mnoha různých zemí. Těleso má třicet orchestrálních hráčů a zhruba patnáct zpěváků tvoří jeho sesterskou součást nazvanou Collegium vocale. V Praze máme stálé koncertní řady v sále Rudolfi na a Collegium vocale má ještě komorní řadu koncertů v malém obsazení pouze s doprovodným continuem. Řada projektů se uskutečňuje v zahraničí na mnoha prestižních festivalech v  Německu, Rakousku, Francii, Švýcarsku, ale i Rusku a Kanadě. Nemáme pravidelné zkoušky. Koncertu většinou předcházejí tři intenzivní dny zkoušení v Praze. Stává se, že jsou za měsíc i čtyři projekty s různým programem, což je celkem náročné na fl exibilitu a rychlost učení se novému repertoáru. Zase na druhou stranu, zpíváme z not a nemusíme se dílo učit dokonale nazpaměť, jako tomu je při operních produkcích. Mám štěstí, že mohu spolupracovat s naprostou špičkou hudebníků, což je velmi, velmi inspirativní. Vždy, když dostanu do ruky noty, jsem zvědavá, jak se potom dílo vyvine. Je to takový malý zázrak, když dílo na zkoušce dostává výsledný tvar a naplňuje se emocemi jednotlivých hráčů a  zpěváků. Mám moc ráda koncertní atmosféru, radost z hudby a z publika.

Jak jste prožívala prošlé měsíce, kdy nebyla možná veřejná koncertní vystoupení?

Měla jsem na rozdíl od řady kolegů to štěstí, že jsem vystupovat mohla, alespoň v zahraničí, v těch zemích, kde nebyly zákazy tak přísné. Právě se souborem Collegium 1704 jsem měla možnost vystoupit např. v Madridu, ve švýcarském Fribourgu, v Kolíně nad Rýnem a na dalších místech. Jsem moc ráda, že se v posledních týdnech uvolnila situace i v naší zemi, takže jsem mohla vystoupit např. na Smetanově Litomyšli a mohla jsem se podílet na realizaci scénického provedení oratoria Il Davide Carla Ditterse von Dittersdorfa v rámci Olomouckých barokních slavností.

A daří se vám při vašem vytížení skloubit všechny pracovní povinnosti s rodinným životem?

Skloubit koncertní život s rodinným je velmi náročné. Díky veliké opoře mých i manželových rodičů, kteří nám často hlídají naše dvě malé děti, se to zvládnout daří. Manžel (barytonista Roman Hoza, pozn. red.) má již druhým rokem angažmá jako sólista v Deutsche Oper am Rhein v Düsseldorfu a tak se často přesouváme z místa na místo. K typickému rodinnému životu máme asi celkem daleko – na druhou stranu si společných chvil velmi vážíme a opravdu si je užíváme.

Rozhovor s houslistou Bohuslavem Matouškem, prezidentem Společnosti Bohuslava Martinů a celoživotním propagátorem díla Martinů. (Rozhovor vznikl ve videoverzi se studenty Gymnázia Polička.)

Kdy jste se s dílem B. Martinů setkal poprvé?

Dílo poličského rodáka mne ovlivnilo pravděpodobně ještě před narozením, neboť moje maminka jako členka Kühnova pěveckém sboru zpívala v době těhotenství jeho Špalíček. Takže jsem vlastně u toho byl. A určitě to mělo vliv na můj vztah k tomuto skladateli, neboť jeho hudba je ve mně velmi hluboce zakořeněná. Martinů dílo interpretuji celá léta, k nejvýraznějším milníkům patří mé nastudování všech jeho kvartetních děl se Stamicovým kvartetem a pak především kompletní nahrávky všech jeho sólových děl pro housle s klavírem i orchestrem – jsou to celkem čtyři CD!

Máte na nějaký koncert výjimečnou vzpomínku?

Mám nezapomenutelný zážitek z  provedení druhého houslového koncertu Martinů právě zde v Poličce, hráli jsme jej spolu se zlínskou fi lharmonií v kostele sv. Jakuba. Nevím, zda tehdy zapůsobil genius loci, ale cítil jsem po celou dobu naprosto jasně, jakoby byl sám Martinů koncertu přítomen. Byl to velmi silný a vznosný pocit, který se jen těžko popisuje slovně. Faktem je, že nikdy dříve ani později jsem nic podobného nezažil, přestože jsem stejnou skladbu interpretoval na různých místech opakovaně.

Drobničky ze zákulisí Martinů festu:

- U  příležitosti 130 let od narození skladatele vydalo CBM notové vydání raných písní Bohuslava Martinů. Slavnostní křest proběhl v rámci zahajovacího koncertu Martinů festu a  kmotry not se stali jejich první interpreti: jedna z  nejuznávanějších současných mezzosopranistek, pěvkyně Markéta Cukrová a pianista Luděk Šabaka. Ve vydaném albu jsou soustředěny písně, které přibližně dvacetiletý Martinů věnoval někdejší hvězdě Národního divadla, pěvkyni Olze Valouškové. Ona sama později vzpomenula, jak na ni před vstupem do divadla čekával nesmělý mladík a stydlivě jí předával jednotlivé svitky notového papíru s věnováním, převázané červenou stužkou.

– Pěvkyně Markéta Cukrová, která se podílela na zmíněném prvním uvedení Písní pro Olgu Valouškovou, přijela do Poličky s  jednodenním předstihem spolu se svou maminkou a  sestrou. Čas využily k prohlídce města „po stopách Bohuslava Martinů“ a drobné rodinné oslavě kulatého životního jubilea pěvkyniny maminky. I my srdečně gratulujeme!

– V rámci festivalu bylo pokřtěno i nové CD pražského violoncellisty Petra Nouzovského. Interpret je prvním umělcem vůbec, jenž nahrál kompletní skladatelovo dílo pro violoncello – jak s doprovodem klavíru, tak orchestru. Vazeb na Poličku si velmi váží a rád opakovaně přijíždí. Stejně jako před dvěma lety v prostoru Centra Bohuslava Martinů, kdy v Poličce představil svou předchozí nahrávku, i  tentokrát přijel „vyzbrojen“ desítkami výlisků cédéček, která po skončení koncertu spolu s pianistou Miroslavem Sekerou vlastnoručně podpisovali a věnovali zájemcům.

– Křest ohněm – neboli zatěžkávací zkoušku zažila půlroční dcerka pianistky Kristýny Znamenáčkové, která se podílela na provedení suity z baletu Kuchyňská revue na zahajovacím koncertě. Koncert probíhal přesně v čase, kdy umělkyně holčičku denně uspává a ta si nepřítomnost maminky neuměla vysvětlit. Tatínkova péče při procházce v  okolí Tylova domu jí zdaleka nestačila: proplakala usedavě celou dobu maminčina vystoupení a uklidnila se až po skončení v jejím náručí.

– Sólista Operního recitalu uskutečněného v  rámci Martinů festu Lukáš Bařák získal pět dnů před svým poličským vystoupením 30. srpna Cenu Ředitele Národního divadla v Praze pro umělce do 35 let. Basbarytonista L. Bařák patří k nejslibnějších českých pěvcům své generace, na poličském koncertě vystoupil spolu se svou partnerkou, islandskou mezzosopranistkou Arnheiður Eiríksdóttir.

– Neobvyklá situace překvapila houslistu Dua Lyrico Štěpána Graff eho, když mu na nástroji uprostřed poslední přednášené skladby praskla struna. Jak sám umělec potvrdil, stává se takováto situace naprosto zřídka, jeho samotného postihla naposledy před dvanácti lety. Umělec strunu rychle v zákulisí vyměnil, zatímco na jevišti duchapřítomně zaimprovizoval jeho kolega Otakar Brousek ml. a vzpomínkou na řadu slovních hříček či neobvyklých básní (Alenka v  říši divů) vyplnil časový prostor neplánovaného přerušení koncertu. Finále koncertu pak doznělo – díky nově napnuté struně – v původním záměru tak, jak bylo v plánu.

– Činoherní představení jihlavského divadla nazvané Martinů – česká rapsodie Bohuslavova vzniklo zcela nově u příležitosti skladatelova výročí narození. Inscenace však měla smůlu, i jí se dotkla covidová opatření. Nejen, že premiéra musela být odložena o několik měsíců, ale když konečně v září 2020 zazněla, dočkala se z důvodu uzavření všech kulturních akcí jen několika repríz. I letošní poličské pohostinské vystoupení nebylo bez šrámu: z důvodu vládních pandemických doporučení nemohlo být konáno představení pro studenty a hra tak byla z původních dvou termínů uvedena jen jednou

JITŘENKA 10/2021