Očima novinářky Markéty Kutilové a politologa Radovana Dluhého–Smithe. Kdo, kam, proč, jak a za kolik? 13. 11. 2019 v Divadelním klubu Vstupné dobrovolné

Rozhovor s novým ředitelem Tylova domu Petrem Cuprem

Sám se nazýváte novopečeným Poličákem, co to znamená?

V Poličce nežiji dlouho, bydlím tady třetím rokem. Jsem učitelem na ZUŠce, ale stal jsem se i ředitelem Tylova domu, což je pro mě velká čest, ale i zodpovědnost, takže říkám: jsem novopečený Poličák.

V roce 1861 byl založen zpěvácký spolek Kollár, který v našem městě fungoval dlouhých 100 let. Podnět k založení zpěváckého spolku vyšel od učitele poličské podreálné školy p. Františka Jedličky, který sestavil i návrh stanov. Dne 13. října 1861 se přihlásilo 50 účinkujících a 73 přispívajících. Poté 3. listopadu 1861 byl zvolen první výbor. Předsedou se stal p. Václav Neustupa, ředitelem a sbormistrem p. Florián Findeis, tajemníkem p. Fr. Jedlička, archivář p. Fr. Berger, pokladníkem p. Leopold Günseizen. Z účinkujících byli zvoleni do výboru p. Jan Bouzar a páter Dominik Faltus, místní kaplan. Z přispívajících p. Josef Smola a p. Fr. Bartošovský. První vystoupení na sebe nedalo dlouho čekat. 31. 12. 1861 se uskutečnilo veřejné vystoupení v sále hostince na Střelnici s bohatým repertoárem písní: Večerní hymna, Čechoslovan, Slovan, Pochod (od Frimla), Svorný duch (od Bendla), Pivo jako olej, Ale dnes to jde a Student na výletu (od kaplana Dominika Faltuse).

Nebyla to moje aprobace, ale bylo mi přisouzeno učit občanskou nauku. To bylo v osmdesátých letech na Obchodní akademii, tehdy Střední ekonomické škole ve Svitavách. Do hodiny mi přišel mladý soudruh inspektor – měl jsem téma osmatřicátý rok. Při hodnocení mi sdělil, že z hlediska ideologického jsem studenty ovlivňoval nesprávným směrem, když jsem trvale používal spojení „naše republika“. Byla to republika buržoazní, poučil mne. Řekl jsem mu, že pro mne to byla naše republika, pamatuji se i na květnovou mobilizaci, kdy kolem našeho domu jezdila auta s československými vojáky a jak je naši občané povzbuzovali. Jaksi navíc jsem mu řekl: „Vy o tom víte jen to, co jste si přečetl ve skriptech, když jste se připravoval na zkoušku.“ V očích jsem měl zřejmě smrt. To, co se v literatuře používá jako alegorický obraz, jsem uviděl poprvé v životě na jeho obličeji. Poklesla mu brada a zalapal po dechu. Pohovor ukončil a nevyhotovil o inspekci žádnou zprávu.

Koncem června jsem se náhodou dozvěděl o projektu, který se měl začít realizovat již letos v létě. Na Šibeniční vrch se má navážet mnohametrová vrstva výkopové zeminy – tj. kamení a např. jíl, vykopaných z různých staveb v období 6–9 let. V období velkého časového presu jsme s dalšími lidmi ze spolku A21 Polička začali studovat dostupné materiály a kontaktovali lidi, kteří s projektem či Šibeničním vrchem nějak souvisí – např. projektant, úředníci z MěÚ, projekt posuzování vlivu na životní prostředí (EIA), zástupci lyžařů (týká se to i sjezdovky)… Poté jsme dospěli k názoru, že s projektem nesouhlasíme. Začali jsme informovat veřejnost a lidé velmi často reagovali nevěřícně, že to přeci nemůže být pravda. V době, kdy přemýšleli o vysvědčení, o dovolené, o přípravách dětí na tábor apod.

Vážení občané, milí čtenáři,

dovolte mi krátce a věcně reagovat na článek „Zachraňte Liboháj – Šibeniční vrch“. Již v roce 2017 se město Polička rozhodlo hledat další vhodné místo, na kterém by po naplnění kapacity stávajícího úložiště v lokalitě motokrosové tratě bylo možné pokračovat s ukládáním čisté výkopové zeminy, a to především ze staveb realizovaných městem Poličkou. Z několika vytipovaných lokalit v okolí města se ukázala z majetkoprávních a legislativních důvodů (především z hlediska ochrany přírody a krajiny) jako nejlépe průchozí možnost terénní úpravy výkopovou zeminou v návaznosti na starou demoliční navážku z 80. let 20. století na vrcholu sjezdovky.