Covid na gymnáziu – Vzdělanost nebo život!

V jarních měsících se musela naprostá většina škol dle svých možností a sil vypořádat s nenadálým přechodem na distanční výuku. Učitelé jsou někdy příliš skromní, a  tak to alespoň za ty své řeknu sám: zvládli to fantasticky! Ano, distanční výuka nikdy nemůže plnohodnotně nahradit prezenční školní docházku – už jen proto, že ve škole se přece učíme mnohem více než pouhá kvanta informací. Učíme se naslouchat názorům druhých lidí, obhájit ty své, hledat pro ně oporu a argumenty v diskusi, vnímat odlišnosti druhého člověka a brát si z nich to dobré a mnoho dalšího. Zkrátka – ve škole usilujeme o rozvíjení vzdělanosti jednotlivce a společnosti a už proto je patrné, že vzdělávání není pouhou distanční věcí jednotlivce, ale prezenčním úkolem defi nované části společnosti.

S blížícím se koncem srpna jsme upínali naději v to, že se od září s našimi studenty potkáme znovu tváří v tvář v prostorách školních tříd. Ve chvílích, kdy počet českých turistů ve Vysokých Tatrách překonával několik let platné statistické rekordy, do škol dorazily manuály Ministerstva školství, mládeže a  tělovýchovy s  instrukcemi, co a jak zařídit, abychom splnili všechna doporučená (či nařízená) hygienická opatření. U vstupů do školy, na chodbách a ve všech třídách máme dezinfekce, žáky jsme nabádali k  tomu, aby si pravidelně myli ruce a  dle svého svobodného uvážení nosili roušky ve všech vnitřních prostorách školy, a to dokonce i v době, kdy ještě neplatilo povinné nařízení Ministerstva zdravotnictví. To všechno s vědomím, že naše úsilí je stejně již dopředu marné, neboť boj o  to, zda školy zůstanou otevřené či nikoliv, neprobíhá v prostorách škol, ale uskutečňuje se úplně někde jinde. Začíná totiž u  zodpovědného chování každého z nás. Lahvička dezinfekce u vstupu do budovy tak svádí nerovnoměrný boj s  tím, jak se studenti a každý z nás v odpoledních hodinách mísí a prolíná s několika dalšími desítkami či stovkami lidí v parcích, supermarketech a koncertních sálech. Ochota či povinnost nosit ve škole roušky působí naprosto směšně v porovnání s pohledem na kulturní akce, kterých se může účastnit tu 500, jindy zase 100 lidí bez jakékoliv ochrany úst a nosu. Snaha udržet studenty v oddělených skupinách vyznívá při zjištění, že během víkendu se skupina žáků vydala na koncert do pražského hudebního klubu, teatrálně.

Úterní podvečer 15. září tak mění úmysl v nesmysl. Na druhé straně telefonu se ozývá strohý hlas pracovnice Okresní hygienické stanice. Verdikt je jasný: pozitivní výsledek testu na koronavirus u jednoho ze studentů, karanténa pro celou třídu a deset vyučujících. O dva dny později se scénář opakuje a do karantény odchází další třída a šest vyučujících, z nichž jeden z nich se ocitá ve dvou karanténách najednou! V hlasu dotyčné lékařky a bezesporu vzdělané dámy je cítit obava a nejistota, snad i vědomí iracionality u svého sdělení. V pátek téhož týdne činíme rozhodnutí ochránit žáky, učitele i rodiče, ani ne tak před koronavirem, ale především před dalším chaosem, a přecházíme na distanční výuku, kterou jsme si odzkoušeli na jaře. Do školy se vrátíme po uplynutí desetidenní „karantény“, povinně v rouškách. Zda tou dobou bude ještě stále možno učit prezenčně netuší v tuto chvíli nikdo z nás.

Neboť jsem profesí učitel, považuji za přirozené naslouchat v určitých chvílích lidem, kteří jsou odborníky na dané téma – tedy v  tomto případě epidemiologům, lékařům, vědcům. Tvrdí-li někdo, že elity národa jsou k ničemu, vede nás na scestí. Elity jsou to nejcennější, co si každý národ šlechtí a  hýčká! Ano, roušky nejsou komfortní, ale chtějí-li učitelé vyučovat, a pokud je nošení roušek jednou z cest, jak zajistit možnost prezenční výuky, prosím, abychom se přestali rozdělovat na vyznavače a  odpůrce roušek, stejně tak, jako někteří z nás obdivují rychlé sportovní automobily, zatímco jiní v nich vidí již předem nástroj zla. Přesto všichni (respektive téměř všichni) bez rozdílu toho, jaké auto řídíme, dodržujeme při jízdě maximální povolenou rychlost. Respektuji obavy především starších spoluobčanů, rozumím pohledu liberální části společnosti, a proto se mi těžko přihlíží nadřazování politického populismu nad statistickými daty odborníků. Letmé ohlédnutí na již proběhlé epidemie v uplynulých stoletích mne navzdory vyspělosti naší společnosti utvrzuje v tom, že fenomén koronaviru neodpočítává poslední dny či týdny svojí existence, ale stane se součástí našich životů, podobně jako je tomu v  případě dalších populačních onemocnění, na další roky. Pakliže klíčem k tomu, abychom zabránili přetížení zdravotnického systému, je zodpovědnost každého z nás, pak stejnou zodpovědností dokážeme docílit i toho, abychom, byť alespoň částečně, snížili pravděpodobnost telefonátů hygienických stanic nařizujících karantény pro žáky či učitele, potažmo uzavírání celých škol.

Vzpomínám na praktický úkol primánů, kteří v  úvodních zářijových dnech tohoto školního roku kladli účastníkům dotazníkového šetření (učitelům a  studentům) otázku, jaký je cíl vzdělání. Bezmyšlenkovitě jsem odpověděl, že cílem vzdělávání je vzdělanost a boj proti hlouposti. Dnes bych odpověděl stejně, jen možná v opačném sledu.

Josef Dvořák, ředitel gymnázia v Poličce

( JITŘENKA 10/2020 )