Dan Vondra: Epidemie tyfu i covidu mají mnoho společného

Také před 75 lety zde byla, stejně jako dnes, stigmatizace, boj o vakcínu, udavačství, pomluvy, strach, manipulace či boj o moc a ovládnutí těch, kteří jsou vystrašení... Jedním ze spoluautorů hry je i Dan Vondra, který ve hře hraje mladého revolucionáře, jenž se rozhodne vzít spravedlnost do svých rukou. Jak říká D. Vondra: Hru jsme začali psát vloni, ale současná pandemie ji hodně ovlivnila. Bez zajímavosti není ani fakt, že všechny příběhy ve hře se na Poličsku skutečně staly. I když hra řeší vážná témata, dokáže tak činit s humorem.

Konec druhé světové války a  epidemie tyfu na Poličsku – to nezní jako veselé téma ke kočování. Jak jste na to přišli?

První nápady se objevily minulý rok o Velikonocích, což je jedna z mála příležitostí, kdy se sejde většina herců. Původně jsme chtěli ztvárnit příběhy domů, ve kterých jsme vyrůstali. Každý měl vyzpovídat svoje rodiče a prarodiče a zeptat se jich na zajímavé příběhy, které se v těch místech odehrály. To jsme pak chtěli konfrontovat s tím, jak se nám samotným žije na různých místech republiky v pronajatých bytech, popř. jak se pereme s  hypotékami. Mělo to být založené na srovnání stylu života současných a  minulých generací. Jak se ukázalo, většina příběhů se týkala doby druhé světové války nebo těsně po ní a my zjistili, že jsou dostatečně silné na to, abychom z nich vytvořili samostatnou hru. Takže jsme udělali ten pověstný cimrmanovský „krok stranou“ a snažili se dát dohromady příběh, do kterého bychom jednotlivé epizody mohli zasadit. Tím to všechno začalo.

Takže každý přispěl svým dílem?

Jak jsme psali v programu, jedná se o kolektivní hru, což znamená, že jednotliví kočovníci nejenom přispěli svými historkami, ale také je dál přepisovali, aby příběhy získaly potřebný dramatický tvar. Když uvedu konkrétní případ, tak například Filip Kalánek ze Širocka poskytl vzpomínku na svého praděda, kterému v  noci během války na dveře bušili Němci, aby pohřbil dva partyzány. To pro mě byl tak silný moment, že jsem se ho rozhodl rozpracovat do krátké scény, kterou náš principál Petr Erbes ml. dál poupravil a výsledek jste mohli vidět na jevišti. Stejně tak to probíhalo i u příběhů s prasetem na záchodě nebo třeba tajným tančením u Kremlíčků, které zpracovali jiní spolukočovníci. Podobný princip jsme si vyzkoušeli už u minulého kočovného divadla Švédové!, kde si monology psali samotní herci, ale tady jsme se ten koncept pokusili posunout ještě dál. Řada příběhů se nakonec do divadla nedostala, ale třeba je zpracujeme v další hře.

Nakonec ale místo hypoték řešíte ve hře epidemii a reakce lidí na ni. Navíc hru hrajete v době, která je také dobou epidemie, byť ne tyfu, ale covidu. Je to náhoda?

Je i  není. Jeden z  příběhů se týkal hromadného očkování proti tyfu v  nejmenované vesnici nedaleko Poličky. To nám posloužilo jako rámec celé hry a covid se nám takříkajíc hodil do krámu. Ta paralela tak vznikla dost samovolně. Myslím ale, že tím představení získává na aktuálnosti a nejedná se „pouze“ o historickou záležitost. Navíc jednotlivé argumenty spoluobčanů jsou ryze současné.

Takže nebýt současné pandemie, byla by vaše hra o něčem trochu jiném?

Zpětně je těžké to hodnotit, protože scénář vznikal poměrně dlouho, ale myslím si, že i  bez Covidu by hra byla zarámovaná tyfovou epidemií. Problémy, které postavy řeší, jsou nadčasové a  Covid nám poskytl další rovinu, nad kterou se člověk může zamyslet. Příběhy z druhé světové války by hra obsahovala tak jako tak a i v nich je obsažena spousta témat, se kterými se divák může ztotožnit a klást si otázky. Například, jak bych se v té situaci zachoval já? Lze ty lidi zpětně soudit? Apod.

Lze říci, že vaše hra je tedy jakousi divadelnickou reakcí na současnou dobu covidovou?

Současnost i  minulost jsou spojené nádoby, nelze je od sebe striktně oddělovat. Naším cílem nebylo pouze reagovat na současnost, protože všechno se skokově mění a  co je aktuální dnes, už může být zítra pasé. Stačí se podívat na zprávy. Chceme, aby ta hra byla aktuální i za 5 nebo 10 let. Samozřejmě čím víc rovin představení obsahuje, tím je pro diváka zajímavější všechno to rozklíčovat a každý si může najít téma, které je pro něj důležité. Ta paralela je zajímavá i v tom, že lidé v každé době řešili a budou řešit podobné problémy, ať už se jedná o tyfus nebo o Covid.

Jak probíhalo psaní a zkoušení, když vám doba karantény asi moc nepřála...?

Během karantény proběhlo několik online sezení, kde jsme probírali jednotlivé náměty. V květnu proběhla první čtená zkouška, pak ještě jedna během června, kde se jednotlivé situace rozehrávaly přímo na jevišti, ale největší kus práce jsme odvedli těsně před kočováním, kdy se zkoušelo takříkajíc ostošest. Super bylo, že se všichni své role pečlivě naučili, takže na místě jsme se už „jenom“ sehrávali a snažili se, aby hra dostala správné tempo. Za to všem patří veliký dík. Stejně tak celé kapele, která byla schopná secvičit písničky v šibeničním termínu…

Jsou opravdu všechny příběhy pravdivé?

Všechny příběhy mají pravdivý základ, samozřejmě jsme je dramaticky upravili tak, aby měly větší napětí a spád, ale úplně vymyšlená je snad jenom scénka s vystřílením německé základny. Tam jsme se utrhli ze řetězu a schválně to posunuli do absurdity.

Neměli jste obavy, jak diváci takovou hru přijmou?

Během zkoušek jsme řešili, jestli už nejdeme za hranu. Přeci jenom kočovné divadlo je založené na tom, že se nehrají vyloženě vážné kusy, naopak se lidé u něj většinou uvolní. V téhle hře řada postav jsou tak trošku svině – kolaborují, pomlouvají, dokonce vraždí – a ty, které si zachovávají morální integritu, nakonec necháme odpravit. Tak jsme byli zvědaví, jak diváci takové divadlo přijmou. Naštěstí se ukazuje, že ta samotná situace je natolik silná, že se tím lidé nechají pohltit a berou vše jako přirozenou věc. A navíc, vcítit se do kůže těch postav není zase tak složité. Samozřejmě ne každému se Porážka Anny Perníčkové musí líbit, koneckonců ani nejde vytvořit divadlo, které by se líbilo všem, ale s ostatními jsme se shodli, že se nám podařilo dát dohromady hru, která řeší důležité věci bez toho, aby moralizovala nebo kázala. A samozřejmě ani písničkami se nic nezkazí.

Mladí kočovníci se dali dohromady roku 2009, kdy byla sehrána Hra o  Gilgamešovi, následoval Konec Zloducha Boba. V obou případech se jednalo o  obnovené premiéry her starších kočovníků. Další představení byla sepsána přímo pro Mladé kočovníky, a  to hry Naši fi guranti, Svatojánské elegie, Ani ryba, ani rak, Švédové! a Porážka Anny Perníčkové aneb Konec tyfu na Vysočině. Za zmínku stojí také dva vánoční „speciály“ Česká mše vánoční a Kreuzblitz do jitrnic!