Hudba je lék i povzbuzení

Jak dlouho se věnujete řízení sboru?

Krátká odpověď zní 60 let, ale skutečnost začala ve chvíli, kdy mě rodiče poslali do hudební školy, abych se učila hrát na harmoniku – jako můj tatínek. Chyba byla v tom, že nástroj byl těžký a veliký. Tak se stalo, že jsem začala hrát na klavír u pana profesora Františka Kašpara a nikdy se už k harmonice nevrátila. Zvuk varhan v kostele sv. Jakuba se mi vždycky moc líbil, a tak se stalo, že mě o Vánocích před 62 lety pan ředitel Jaroslav Maděra vyzval, abych si „to“ zkusila – hrála jsem koledu „Jak jsi krásné, neviňátko…“ a od té doby se celý svůj život pohybuji mezi klavírem a varhanami. Řízení chrámového sboru jsem převzala až v roce 1981 po smrti pana Vincence Dernera, který dirigoval v období, kdy museli odejít prof. Jaroslav Maděra i František Kašpar.

Na koho ze svého hudebního okolí vzpomínáte?

Nejsilnější vzpomínky jsou vždy na prvního učitele. Pan prof. František Kašpar mě naučil hrát poctivě, přesně, citlivě, správně rytmicky, s dobrou prstovou technikou. Nikdy jsem neměla problém s doprovodem při vystoupeních jiných spoluhráčů. Prof. Jaroslav Maděra mě naučil „poslouchat“ a vnímat obsah jednotlivých skladeb a na varhanách vybírat vhodné rejstříky k procítění atmosféry. K tomuto období patří také pan děkan Jan Klimovič – úžasný zpěvák a milovník dobré chrámové hudby. V období, kdy už jsem vedla sbor, mě hodně inspiroval regenschori od Sv. Ignáce v Praze Ing. Jan Blabla, CSc., atomový fyzik, úžasný varhanický a sbormistrovský amatér, ochotný kdykoliv profesionálně pomoci nebo dodat notový materiál. Musím také připomenout neúnavnou učitelku hudební výchovy na ZŠ paní Marii Trojákovou, která nás „cepovala“ ve zpěvu až do krajských kol Soutěže tvořivosti mládeže. Pro mě osobně nejpříjemnější a hlavně bezstarostné zpívání bylo s Ženským komorním sborem při hudební škole pod vedením Ellen Slavíkové.

Které vystoupení považujete za nejprestižnější?

Termín nejprestižnější vystoupení u mě neexistuje. Vždycky jsme se připravovali co nejpoctivěji, i když s různými výsledky, ale s dobrým úmyslem. Protože jsme chrámový sbor, doprovázíme pravidelně bohoslužby během celého roku, kdy jsou různé slavnosti. Mohla bych zdůraznit Pouť sv. Jakuba, kdy se od roku 1955 zpívá „Hymnus k sv. Jakubu“. Ten pro náš kostel zkomponoval Bohuslav Martinů. Zajímavé byly koncerty v partnerských městech Dwingeloo, Meilen, Hohenems, Soave a mezinárodní adventní zpívání na radnici ve Vídni.

Může hudba měnit život?

Každý člověk potřebuje relaxovat, zastavit se, rekapitulovat, nabrat energii a sílu. Hudba nabízí v každé situaci svůj lék, život nemění, jen ho zjemňuje, tiší bolesti, povzbuzuje k odhodlání nevzdávat různé zkoušky, bouře i přečkat křivdy. Hudba je trvalou součástí mého života a mám jistotu, že vše, co jsem těchto 60 let provozovala, mělo smysl a přineslo užitek lidem, kteří jsou na stejné „vlně“.