Nejen sýkorky

Tak i letos, totiž loni. Těšili jsme se na hejna sýkorek koňader a byli připraveni tolerovat i případné vrabce. Od října, kdy jsme domeček se semínkem předali ptactvu do užívání, jsme každý den ráno vyhlíželi první návštěvníky, lačnící po pro ně připravené krmi – tedy ptačím zobu. Říjen minul, nikoho nevidět, listopad i se zimou, která měla přivát sýkorky, také minul, leč bez ptactva. A tak to prošlo přes celou zimu až do jara, kdy už jsem musel uznat svou porážku. „Kde jste byly, zrádkyně, co jsem vám udělal?“ Vyptával jsem se u sousedů, podstrojující ptactvu obdobnou krmi, ale se stejným výsledkem.

Vzpomínky mne plynule zavedly do minulosti; jako předškolák jsem denně viděl jak pan Šauer táhne svůj dvoukolák a uklízí Hegerovku. Běžné smetí zametal a vkládal do jedné korby – hluboké a opatřené dvěma velkými dřevěnými koly a do druhé pečlivě zametal a lopatou ukládal koňské kobližky, o které byl mezi majiteli zahrádek velký zájem. Ještě než stačil uklidit, měl kolem sebe nepočítaně vrabců a chocholoušů, majících připravenou denní snídani. Za války automobilový provoz byl omezen jen na vozidla vojenská či služební a tak se živnostníci drželi prvorepublikové tradice mít pro své podnikání ve stáji nějakého koně. Bylo tedy co uklízet a ulice tehdy zněly zvoněním podkov. A také trvalým švitořením vrabčího hejna. Vrabci byli pro hospodáře obtěžující havětí. Nálety jejich hejn dokázaly citelně umenšit úrodu obilovin. Pilnikář pan Hladík měl takové políčko, táhnoucí se v místech dnešní rozvodné stanice a jeho tři dcery musely chodit vrabce plašit. S nimi jsme tam ze solidarity chodili i my kluci a krátili si chvíli hraním karet či triviálními dětskými hrami na fanty a podobně. Paní Hladíková někdy přinesla na přilepšenou buchty.

Hned na kraji parku, Na Valech, hnízdili v děrách hradební zdi desítky ukřičených rorýsů. V hradbách bylo tolik děr po vypadané maltě ve zdivu, že hnízdiště měli přímo naservírovaná. Moji kamarádi z Hegerovky tam na ně dělali výpravy. Šlo o to, vyšplhat se nějaký ten metr na hradbu a nespadnout do záhonu. To ti, Kortine, vysvětlím: Ten dolík mezi hradbou a cestou s alejí kaštanů a lip byl osázen květákem, petrželí, cibulí a další zeleninou. Město rozparcelovalo tuto část od počátku parku k železnému mostu a tam zahrádkáři pěstovali zeleninu. Že jim to nikdo neukradl? Proč by to někdo kradl, když to nebylo oploceno a nijak jinak zajištěno? Tehdy přirozeně platilo: Důvěru za důvěru. Že to rčení neznáš? Já už jsem na ně také zapomněl. Ve větvoví některých kaštanů a lip měly svá hnízda kavky. To byla výzva pro kluky z naší party. Já jen ze zdola přihlížel, tento sport mi byl vzdálen; závistivě jsem přihlížel jejich šplhu do větví. Když se podařilo z hnízda vyjmout nějakou mladou kavku, bylo nutno provést potřebná opatření Především bylo nutno pro kavku připravit odpovídající poměrně prostornou klec s příslušným prostorem ke špacírování. Dále se musela křídla kavek zkrátit, aby nemohly uletět. A pak následoval proces učení, kdy se na kavky mluvilo, kdy se učily dennímu řádu stravování, zkrátka, kdy se kavky ochočovaly. Pokusy kluků získat ke stejným účelům špačka končily vždy neúspěšně, i když jich bylo v parku dost. Nesmím zapomenout na velkou překážku v lovu ptactva. Byl to městský hlídač parku a zahradník v jedné osobě, který našim nápadům nevycházel ani v nejmenším vstříc. Ba, dokonce, věda, kdy končí vyučování a kdy se vyrojíme do parku, nestrpěl vytváření stojících hloučků a pro jistotu nás slovně rozpouštěl.

K večeru jsem s otcem jezdil sekat krmení pro koně, krávy, kozy, ovce. Jak kdy co jsme v jakém počtu měli. Za šikmého slunečního svitu bylo slyšet klapot podkov a skřivánčí zpěv a hutný bzukot milionů hmyzích společenstev. Když k tomu přičtu ležení na fůře vonícího jetele a ujíždějící pohled mezi jasany a jeřáby podél střítežské silnice k modrému nebi, těžko si dokážu vybavit obdobné vyjádření pocitu slasti. Přijeli jsme domů a chystalo se večerní krmení a podestýlání. Nad elektrickým svítidlem s plechovým krytem si vlaštovky vtipně postavily hnízdo. Teplo ze svítidla jim bylo zřejmě příjemné. Zašvitořily, zamávaly křídly, zmizely a za chviličku se vracely s mouchami v zobáčku pro své trvale nenasytné drobečky vlaštovičky. Kortine, ty pamatuješ, jak jsi táhnul pluh a jak za tou brázdou byli jako v šiku seřazeni holubi a vrány – tenkrát k nám ještě racci nedolétali. A jindy, to bylo na jaře, jsme nechtěně vysekali hnízdo koroptvi s nasazenými vajíčky. Už se to nedalo zachránit, tak jsem sedl na kolo a koroptví vajíčka zavezl do mlékárny. Paní mi poděkovala a jen tak mimochodem se mne zeptala na jméno. Na podzim k nám přišel zaměstnanec mlékárny a donesl nám dvacet vajec, prý za ta koroptví vajíčka. Žádný podpis. A ještě si vzpomínám na ranější příhodu: ještě jsem ležel v posteli a přišel otec a řekl mi, ať si honem něco na sebe vezmu a šli jsme na dvůr. „Slyšíš?“ Slyšel jsem a otec mi řekl, to si pamatuj – dnes jsou Hromnice a na Hromnice musí skřivánek vrznout i kdyby měl zmrznout. Ví to ještě dnes příroda?

A tak ti, Kortine, na závěr svěřím ještě dvě věci, se kterými si nevím rady: noviny jak na povel přinesly zprávu o tom, že u nás ubývá ptactva a že ho jenom za letošní zimu ubylo 30 procent. A druhá věc: když jsem své trable se sýkorkami řekl svému známému, zeptal se mne, kdy jsem krmítko zavěsil, a když se dozvěděl, že v říjnu, poučil mě, že to je pozdě. Sýkorky si prý zásobovatele vyhlížejí v září a já přišel pozdě. Tak co je lepší? Raději oželím nevěru sýkorek, jen kdybych měl jistotu, že si tu zimu užily ve zdraví a s plným bříškem.