Kultura v Poličce je unikátní

Rozhovor mladých poličských divadelníků na trase Brno–Praha: S divadelním dramaturgem Petrem Erbesem ml. si povídal Dan Vondra, absolvent FAMU. Oba se shodují, že je důležité se na rodné město nevykašlat a vracet mu zpět to, co jim dalo.

Co říkáš na letošní ročník festivalu Momentum? Vydařil se?

Byl jsem trochu smutný z nízké návštěvnosti, protože myslím, že na programu byla spousta zajímavých věcí. Zpětně si ale uvědomuji, že jsme program udělali trochu moc náročný. Velikou radost mám z workshopu, který proběhl se studentkami z gymnázia. Když jsem o něm mluvil s Viktorkou a Klárou, které ho vedly, tak se mi zdálo, že se všechny zúčastněné dobře bavily. A snad i zažily něco nového. Na práci se studenty bych se chtěl příští rok víc zaměřit, v tom vidím smysl.

Jak vnímáš kulturu v Poličce?

Myslím, že Polička je unikátní v počtu kulturních akcí, které se ve městě odehrávají. Mám pocit, že zázemí, které zde vzniklo, není v podobně velkých městech zdaleka standardem. To dobře vidím na kamarádech, kteří se snaží vytvářet nějakou kulturu v místech mimo Prahu, odkud pocházejí.

A jak vnímáš divadlo v Poličce v porovnání s tím, kam se ubírá současná divadelní scéna?

Co se divadla v Poličce týče, je to složité. Současného divadla je zde podle mě opravdu málo. Hrozně bych si přál, aby dramaturgie Tylova domu v budoucnu našla větší odvahu přivážet věci mimo dosavadní rámec. Připadá mi super, že tady bude třeba Vitka z Husy na Provázku.

A jak vnímáš kulturu v Poličce ty, absolvent FAMU pracující v oblasti dokumentárního filmu a žijící v Brně?

Za mě je hrozně pozitivní, že se tu najde spousta lidí ochotných organizovat akce, ze kterých nemají žádný zisk a vše dělají ve svém volném čase. To není samozřejmost. Vždyť i jako kočovníci hrajeme za sůl, chléb a pivo. Důležité je se po studiu na rodné město nevykašlat a vracet mu zpátky to, co jsem se naučil. I kdyby to mělo být promítání filmu, na který přijde pár lidí. Ale zpátky k divadlu.

Co je pro tebe jako autora to nejpodstatnější? Jakým způsobem přistupuješ k tématům a podle čeho si je vybíráš?

Témata přicházejí z různých směrů, ale cítím, že pojící linkou mé práce je zájem o politiku a o veřejný prostor vůbec. Divadlo chápu jako model společnosti, jako jeho zmenšeninu a asi proto mě tato dramaturgie přitahuje. Zajímá mě, co si v tomhle modelu můžeme společně nasimulovat.

Napsal jsi a nazkoušel několik autorských divadelních her pro naše Kočovné divadlo. Jaké to je přepínat mezi profesionály a ochotníky?

Vždycky se snažím hledat vhodnou formu a téma pro danou věc. Ve výsledku se v obou případech jedná jen o určitou skupinu lidí, na kterou se snažím myslet. V případě kočovného divadla to i vzhledem k časovým možnostem vede k tomu, že je potřeba mít předem napsaný scénář. To je věc, která při delším zkoušení odpadá, tam taky dochází k většímu rozpouštění autorství mezi kolektiv – i když i na kočování máš obrovský podíl ty a všichni ostatní. Pro kočovné divadlo jsem dřív psal scénáře se vším všudy, teď se snažím spíš hledat otázku, nad kterou bychom se mohli setkat. No sám jsem zvědavý, co pro příští kočování vymyslíme. Loni to byla švédská tažení na kočovnické trase a i další téma by se mohlo týkat lidí, kteří v daných vesnicích žijí a může jim být blízké. Navíc musíme něco vymyslet i na Vánoce…

Právě dokončuješ studium na DAMU. Co ti tahle škola dala a na čem v současnosti pracuješ?

Na DAMU jsem měl možnost poznat spoustu skvělých lidí s úžasným zaujetím pro věc. Se spolužáky jsme založili skupinu 8lidí, se kterou teď chystáme obnovenou premiéru Nezbedného bakaláře do divadla Alfred ve dvoře. Taky začínám připravovat příští sezónu – například v Divadle Na zábradlí budeme dělat představení o českých misionářích, kteří v době baroka odpluli za oceán a už se nevrátili. Pomalu začínám psát diplomku o aktivní pozici diváka v divadle. Bude se jmenovat „Hráč proti pravidlům: scénář a svobodná vůle“. Ale je toho víc.

Rozhovor na trase Praha–Brno vedl Dan Vondra