Páté přes deváté

V příkopu mezi hradbami a cestou po Valech se pěstovala zelenina – bylo vidět hlávkové zelí, kedlubny, mrkev, či cibule. Rozparcelovaný prostor používali poličáci, kteří nevlastnili zahrádku a  v  klidu se tam mohli věnovat svým pěstitelským zálibám. Nikde žádné oplocení. Hospodáři, kteří chovali za války a ještě krátce po ní krávy, odváděli do místní mlékárny povinnou dodávku mléka. Večer či brzy ráno přinesli deseti či patnáctilitrové konve na sběrné místo, které bylo u tehdejší kapličky, dnes u kruhového objezdu, na prkenný ostrůvek na čtyřech kůlech. Tam ráno přijel pan Štefka s valňáčkem taženým koněm, naložil konve, přejel k dalšímu konvímu stanovišti a  všechny pak odvezl do mlékárny. Konve na sobě nesly jméno majitele. Žádná se nikdy neztratila. V mlékárně z každé konve vzali vzorek a  odměňovali vlastníka nejen podle litrů dodaného mléka, ale i  podle jeho tučnosti. Zaměstnanec mlékárny jednou měsíčně přinesl peníze a tak to šlo dokola. Pamatuji, jak jednou můj otec při sekání vojtěšky sekačkou vysekal koroptví hnízdo a v něm zůstala vajíčka. Zanesl jsem je do mlékárny a paní se jen tak mimochodem zeptala na mé jméno. Na podzim nám přinesl zaměstnanec mlékárny plató vajec s tím, že je to za ta koroptví vajíčka. Žádný podpis nebyl zapotřebí.

V  prodejně mléčných výrobků, asi tak v  polovině tehdejší Ulice Rudé armády, dnes – zaplať pánbůh – Masarykovy ulice, paní Vojtíšková půllitrovou měrkou na dlouhé násadě nalévala zručným grifem z velké konve zákazníkům mléko do konviček s drátěnou rukovětí a cinkajícím víčkem s ouškem. Šlo tady koupit i jogurty v pěkně tvarované skleničce s  papírovým víčkem – bílý za korunu, ovocný za korunu třicet. A taky olomoucké syrečky a romadur. Tvarohová paprikově červená rozhuda se vážila a balila do papíru. Můj otec měl, než mu byl zlikvidován, obchod řemeslnickými potřebami. S  nabídkou zboží k nám přijížděli buď vyslanci dodavatelské fi rmy, někdy i sám majitel. Při větší zakázce se dohadovaly slevy, rabaty a po dohodě došlo k podání rukou, co říkám, obchod byl zpečetěn plácnutím rukou. Žádný podpis – to plácnutí bylo víc. Dveře od domu se v těch časech ve dne nezamykaly. Dům jsme začali zamykat až v roce 1964. Moje matka tenkrát ztratila peněženku s nevýznamným obnosem. Jaké bylo její překvapení, když asi po půl roce přišel příslušník SNB a přinesl jí peněženku s tím, že dopadli mladého zloděje, který vykrádal byty a po dopadení se ke krádežím přiznal. Matce stačil návrat peněženky a navrácení ukradené sumy nepožadovala. Tenkrát se ještě kradlo. Dnes se s cizí věcí neoprávněně nakládá jako s vlastní nebo v horším případě se odcizuje, tedy asi, jako když si manželé přestávají rozumět. Od té doby jsme ale už dům zamykali.

Ještě počátkem padesátých let bylo zvykem po mši, jak se říkalo, po hrubé, jít na náměstí na korzo. Lidé důstojně vykračovali, zdravili se, povídali si a my mladí koukali po holkách a snažili se je nějak zaujmout. Pak tento zvyk ustal a už nikdy nebyl obnoven. Ještě pamatuji, jak do těch dob bylo obvyklé, že sousedé, tedy především ženy, večer vzaly stoličku, posadily se na zápraží a sousedsky si povídaly. Lidé se také jen tak navštěvovali, žádné pozívání, žádné hoštění černou kávou – známý přišel jen tak, popovídalo se a zase se šlo. Pak už i to skončilo – po odjezdu autobusů do přilehlých obcí byly ulice jak vymetené. Lidé raději seděli doma. Výjimku tvořili pospíchající návštěvníci kina. Repertoár té doby byl tvořen hlavně produkcí spřátelených zemí. S bratrancem Bohoušem jsme se vypravili na jakýsi rumunský fi lm. O přestávce už jsme věděli, že další trápení neuneseme a opustili jsme sál. Druhý den nás zavolal ředitel gymnázia a sdělil nám, že si nějaký občan stěžoval na provokaci, které jsme se opuštěním kina dopustili. Otcovsky nám vysvětlil, že takové chování si nesmíme dovolovat.

Jednou jsme šli z večerního fi lmového představení a slyšíme, jak z kostelní věže vyzvání zvon na poplach. Když jsme přišli ke kostelu, viděli jsme, jak skupina lidí obestoupila stojící tatraplán a za chvíli z fary vedou mládenci od STB pana faráře Jaroslava Daňka. Lepší čas na zatčení si neuměli vybrat. Shromáždění lidé jim však nedovolili, aby děkana Daňka odvezli a s nepořízenou odjeli. Tato historie je dostatečně známa. V  předjaří jsme se šli s  tátou a  mámou podívat, jak přečkaly mrazy a  sníh zaseté ozimy. Potkali jsme souseda ze Stříteže, pana Vostřela a jako obvykle jsme pozdravili Pozdrav Pán Bůh a  on odpověděl Dejž to Pán Bůh. Pak s  otcem mluvili o zemědělských i rodinných záležitostech a  říkali si: „Sousede, co myslíte…“ a  tak dále. Kdybych to oslovení po dlouhých letech uslyšel, srdce by mi pookřálo.

Adolf Klein

JITŘENKA 02/2022