Malý tenista a jeho velký tým

Vojtíšek se odlišoval obrovskou energií a chutí do hry a brzy si vysloužil předzdívku „Ten, co moc nemluví, ale chce pořád hrát.“ První zimní turnaj proběhl v Poličce, 10. místo ze 12. A  ze strany týmu velká pochvala, stejně jako na dalších akcích, třeba i za předposlední místo. Pak velké covidové manko, začátek až v červnu 2020 a 23. místo ze 24 dětí, ale opět pochvala a rozjetí tréninků 3x týdně se mnou, 1x s  taťkou a  víkendy turnaje. Koncem léta už často umístění v první třetině startovního pole. Ale opět dlouhá vynucená pauza a začátek až 3. května. Vojtíšek celou dobu improvizovaně trénoval doma a  kdekoliv to šlo a taťka mu slíbil, že s ním bude za jeho píli objíždět turnaje v republice. Cílem bylo získat alespoň jeden pohár za první místo.

Samozřejmě jsme hned začali naplno trénovat, 4x týdně a  navíc zápasy a  zde se projevila obrovská síla týmu – pravidelní účastníci tréninků: taťka, mamka, sestřička Adélka, pokud nemohli, tak děda, babička, strýc Petr, teta. A mnohokrát se zapojil cennými radami a postřehy i trenérský kolega Zdenda. Vojtíšek cítil, že je středem všeho dění, a  doslova se překonával, ale museli jsme i měnit zaběhnuté techniky – nápřah na forhendu, nohy u  bekhendu, pohyb po Malý tenista a jeho velký tým kurtu… A to nesnášel – věděl, že hraje dobře a  hrozně se vztekal, nechtěl nic měnit a právě společný názor trenéra a týmu ho vždy přesvědčil. A  pak závěrečné sety na body – dohodli jsme se, že ho už nebudu nechávat vyhrávat. Nesnášel prohry, ani s trenérem, pláč, vzdor. Ale vyříkali jsme si to a  podle známého Suvorovského „těžko na cvičišti…“ se úroveň hry lepšila.

A intenzita tréninků? Za celé odpoledne s  jinými svěřenci se většinou moc nezapotím, ale po hodině s Vojtíkem mi vždy musel někdo pomáhat přetáhnout přes hlavu mokré triko. A přišel první jarní turnaj v Drnovicích, silná účast moravských hráčů, 9 zápasů a 9 výher a první pohár. Pak několik zápasů v družstvech a předčasný vrchol sezóny. Jelikož v minitenise se nehraje republika jednotlivců, je nejvyšší metou přebor krajů. Ten Východočeský se hrál 12. 6. ve Dvoře Králové nad Labem. Pořadatelé zde měli jasného favorita a připravili pro něj obrovský pohár. Do fi nále prošli společně s naším bojovníkem, ale přesvědčivější výsledky měl soupeř. Ovšem Vojtíšek před fi nále prohlásil, že ten pohár za druhé místo se mu nelíbí. A tak po celodenních bojích a dramatickém závěru, jak to v tenise mezi nejlepšími hráči často bývá, doslova o míček, přicestoval pohár přeborníka Východních Čech do Poličky. A taťka Zdeněk, který během dne podle svých slov zestárl o  několik let, po posledním míči zpět omládl. Pak dále pravidelné tréninky a  o  víkendech turnaje – několikrát Brno, Žďár, Havlíčkův Brod, Ostrava a 3x třetí, 3x druhé a 6x 1. místo. Poslední akce jednotlivců v  září v Čerčanech a opět první místo.

A potom již známé Mistrovství republiky družstev, dvoudenní soustředění v Praze a cesta do finále přes Přerov a Liberec a jediná porážka s domácí Prahou. Vojtíšek v pozici prvního hráče týmu odehrál zápasy s nejlepšími hráči republiky se skóre 3:3 a výrazně přispěl ke stříbrné medaili Východních Čech. Vojtíšek přešel nyní na celodvorcový tenis, kdy po vzájemné dohodě přebírá hlavní trenérskou roli o 20 let mladší a „běhavější“ kolega Zdenda a  je jasné, že i  zde Vojtíškova píle boduje. A samozřejmě pokračuje spolupráce celého týmu, kterému patří můj velký obdiv a dík.

Jan Smejkal, trenér

JITŘENKA 12/2021