Konec tyfu na Vysočině, aneb… Kočovníci mě šokovali

V záhlaví díla se praví: Květen 1945. Nacházíme se v nejmenované vesnici nedaleko Poličky. Od horního konce nedávno proudily davy osvoboditelů, které spolu s mírem přivezly také tyfus. V místní sokolovně probíhá očkování, na které musí všichni povinně přijít. Je potřeba provést léčbu a očistu na všech úrovních společnosti. Kdo tuto dějinnou změnu nepřežije? A koho tato situace posílí?

Odpověď na tyto otázky je složitá, ne-li nemožná. Nejen proto, že vakcína nedorazila, jelikož zastánci nových pořádků tomu zabránili za cenu vraždy. Důvodem byl i přerod mnohých v bezcharakterní jedince. Vypovídá o tom i text první písničky:

Naše zlatá republika, to je krásná zem,

život plyne v ní jak v ráji – jenomže ne všem.

Jeden zlato hrabe tiše, jinému zas kručí v břiše,

nesmí ale říci ani muk, jako by mu bylo všechno fuk.

Refrén: My nejsme národ fašistů, my jsme národ statistů,

jeden musí zmírat pro svou vlast, aby se pak jiný mohl pást.

Když jeden dává, druhý musí brát, tak vypadá ideální stát.

Kdo má u nás vekou hubu, podmaní si lid, kdo se zdá být nespokojen, ten je ihned bit.

Každý dělá to, co umí, jeden hrabe, druhý čumí, a ten třetí na to doplatí – čeká, až se karta obrátí.

Refrén viz výše...

Z divadla jsem si odnášel tísnivý pocit. A hlavně lítost, že se vakcíny dostalo jen několika vyvoleným, zatímco národ ostrouhal kolečka.

L. Vrabec

JITŘENKA 09/2021