Léto v historii Poličky: požáry i plovárna na Troubném rybníce

Dne 10. července 1845 o půl jedenácté v noci vypukl v Kamenecké (dnes Riegrova) ulici č. 36 v  domě měšťana Jana Záruby patrně neopatrností jeho manželky požár, který se v krátké době rozšířil na okolní domy. V Poličce v té době panovalo již několik týdnů neobvykle horké počasí spojené se suchem, takže šindelové střechy okolních domů rychle vzplály. Nejdříve přeskočily plameny na dva protější domy č. 50 a 51 (dnes se na těchto parcelách na jižní straně kostela rozkládá záhon), od nich pak chrám sv. Jakuba a oheň se rychle šířil k náměstí. Z  hořícího kostela se děkanovi Janu Stelzigovi a měšťanu Františku Šlerkovi podařilo s nasazením života zachránit monstranci, mešní roucha a některé liturgické předměty, Šlerka ještě z  hořícího kostela vynesl tam uložené cechovní prapory a obojí uložili v budově radnice. Očekávali, že kamenná budova poskytne dostatečnou ochranu před plameny. Oheň se postupně rozšířil i  na celé náměstí, postupoval dnešní Tyršovou ulicí k předměstí a nad ránem 11. července začaly od odletujících hořících šindelů hořet kavčí hnízda v lucerně radniční věže, zanedlouho vzplála celá věž a zřítila se na západní část střechy, kterou prorazila a požár se rozšířil do druhého a později i do části prvního patra. Proto byly věci zachráněné z kostela sv. Jakuba přeneseny do kostela sv. Michaela na hřbitově, který stejně jako téměř celé dolní předměstí zůstal ohně uchráněn.

Ve městě byly v té době k dispozici tři velké a dvě malé stříkačky a  dvanáct ručních, které stejně jako jiné hasící nářadí nemohly být obsluhovány, protože rostoucí nebezpečí nutilo každého k tomu, aby se staral o svůj život a majetek. V ranních hodinách 11. července byl zpozorován ve zvonici, která stála při severní straně již hořícího kostela, oheň, jenž zpočátku hořel nepatrně, brzy však vzplanul tak mocně, že plameny šlehaly každým otvorem. V hukotu plamenů byly slyšet zvuky, vydávané rozpálenými zvony a následně rachot padajících zvonů na gotickou klenbu věže. Tomuto požáru, který co do rozsahu dalece předčil požár města z roku 1613, padlo za oběť 287 domů, z toho 237 ve vnitřním městě a bohužel přišli o život tři lidé. Ve vnitřním městě zůstaly stát pouze čtyři domy, a to děkanství s plechem krytou střechou, dále pak v  Kamenecké ulici taškami pokrytý dům lékaře Josefa Smoly a břidlicí krytý hostinec U růže a šatlava, sice krytá šindelem, ale stojící v Kamenecké ulici stranou u hradeb. I tyto budovy měly značně poškozeny stáje, kůlny a  části domů. Celková škoda způsobená požárem byla postupně vyčíslena na 258 916 zlatých konvenční měny. O dvacet let později, 30. července 1865 byl nově vybudovaný chrám sv. Jakuba slavnostně vysvěcen hradeckým biskupem Karlem Boromejským Hanlem z Kirchtreu (episkopát 1832 - 1874). Oslavy ve vyzdobeném městě byly spojeny se šestistým výročím založení města Poličky.

Dne 13. července 1845 dorazil do Poličky bývalý městský fysikus a  rodák, současný krajský fysikus v  Jičíně Jan Nepomuk Eiselt a  stal se tak přímým svědkem posledních chvil požáru. O svých dojmech sepsal popis požáru, zpracovaný jednak podle vlastních zážitků, jednak podle údajů věrohodných svědků. Německy psaná kniha „Královské věnné město Polička před, během a po požáru 10. července 1845“ vyšla koncem září 1845 a  výtěžek byl věnován ve prospěch pohořelých. Sám Jan N. Eiselt měl největší zásluhu o to, že se do Poličky sešlo mnoho peněžitých darů ze sbírek pro postižené požárem, neboť se postaral o to, aby soudobý tisk byl o neštěstí dobře informován. A aby toho nebylo málo, hned po požáru se dostavily silné deště a chladné počasí, které dovršily zkázu již tak dost zničeného města, navíc mnoho lidí onemocnělo. Obyvatelé města se ihned pustili do obnovy svých i obecních budov. Velkou pomocí jim byly sbírky peněz, šatstva a  potravin pořádané v  širokém okolí, stavební materiál na obnovu spáleného města byl dodáván z městských lesů buď úplně zdarma, nebo se slevou, život se začal vracet do normálních kolejí, domy již byly stavěny s požárními stěnami, a starý vzhled města se štíty do ulice a  společnými žlaby, známý z  Šemberových kreseb tím vzal za své. Navzdory pracovnímu úsilí se poličský magistrát nezavděčil všem, a tak zemské gubernium dne 1. 7. 1846 gubernium obdrželo stížnost šestnácti měšťanů na poličský magistrát, týkající se pomalého tempa opravy vyhořelého města i  školy, nedbalosti magistrátních úředníků v péči o město, ale hlavně si měšťané stěžovali na to, že magistrát při obnově radnice nedbal starobylosti města, když věž radnice opatřil jednoduchou jehlanovou střechou místo dřívější velkolepé báně, jež byla ozdobou města. Stížnost byla guberniem zamítnuta a  měšťanům byla udělena důrazná důtka za odvážné a  svévolné obtěžování nejvyšších úřadů. Sporná střecha radniční věže byla v roce 1916 opět opatřena bání v takřka stejné podobě, jak ji známe z dnešních dnů.

Zlé časy tím v  Poličce nekončily, následující rok 1847 byl neúrodný a  tak vlivem velmi mokrého a  chladného počasí během roku a  následné neúrody vystoupila cena obilí na Poličsku za jednu měřici (cca 61,5 litru) takto: pšenice stála 18 zlatých a  47 krejcarů (v  roce 1845 - 7 zlatých a  15 krejcarů), žito 16 zlatých a  12 krejcarů (v  roce 1845 - 5 zlatých a  14 krejcarů), ječmen byl za 14 zlatých a  30 krejcarů a  oves za 5 zlatých a  10 krejcarů za jednu měřici. V Poličce a okolí vypukla nouze a hlad. K tomu se po roce 1849 připojila obava ze státního úpadku a tak lidé schovávali stříbrné a  měděné peníze a  v  oběhu byly pouze papírové bankovky, které se v  případě potřeby trhaly na poloviny a čtvrtiny. Někteří kupci v  okolních městech si dali natisknout desetníkové poukázky. Jak se s  nedostatkem drobných mincí vypořádal poličský měšťan Václav Čermák, píše Jan V. Štefka ve své knize „Královské věnné město Polička v  přítomnosti a  minulosti“ z  roku 1893: „Václav Čermák, kotlář a měšťan poličský, který hrubě celou Evropu vandrem prošel, bral zboží u  Rozkovců na dluh. Když chtěl platiti, shledal, že mu více bylo účtováno, než odebral. Ne že by kupec připsal, ale některá nekřesťanská duše odebírala zboží na jméno kotlářovo. Čermák zaplatil vše, ale dále za jiného platiti se mu nezdálo. Požádal tedy kupce, aby nikomu zboží nevydával, kdo by se nevykázal známkami, k tomu účelu zvlášť zhotovenými; až bude známek za rovný obnos, aby je předložil k vyplacení. Z plechu pravidelně probodaného, jenž pocházel z  měděné roury starého stroje na paření sukna, stříhal známky tak, že střih šel středem teček, jako na kreslicím papíře seřaděných, Čtverec se čtyřmi dírkami uprostřed představoval 3 krejcary, obdélník se dvěma dírkami 2 kr., čtvereček s jednou dírkou 1. kr. Známek sešlo se dávno za rovný obnos - ale kupec jich k výplatě nepředkládal. Užívalť jich jako drobných peněz k dodávání a docílil tím, že ti, kdož je obdrželi, přicházeli k němu zase nakupovat. To mu velice prospívalo. Vidouce jiní kupci výhodnosť známek, počali je též místo peněz přijímati. Posléze, kdo potřeboval drobných, šel přímo ke kotláři známek si vyměnit. Tak staly se známky poličskými penězi. Brzy však poznal kotlář, že některé známky k výplatě mu předložené, nejsou od něho, že jsou padělány.

Aby ušel podezření, že chce známek popírati, vyplatil i padělané, ale dal si puškařem poličským udělati razítka Cz a 1, 2, 3, jimiž peníze své označoval. Pro všeobecné užívání, jakého se kotlář nenadál, byl však tvar peněz poličských nepraktický; lidé si stěžovali, že jim trhají kapsy. Ježto hodnota každé známky byla nyní číslicí označena, nebylo více třeba, aby se tvarem lišily. Kotlář ostříhal starým rohy a nové dělal okrouhlé. Vše dělal kotlář úplně zdarma“. Tyto náhradní peníze se šířily i po okolí a tak byl záhy kotlář Čermák předvolán k okresnímu úřadu, aby se zodpovídal z penězokazectví. I když tvrdil, že nedělá peníze, ale jen výpomocné známky, bylo mu nařízeno výrobu známek ukončit a stáhnout známky z oběhu. Známky kolovaly mezi lidem asi po dva roky, mezitím obavy ze státního bankrotu opadly a lidé začali pouštět zadržované mince zpět do oběhu. Známky samé pak skončily ve staré mědí, některé z nich jsou uloženy v muzeu.

Dne 3. července 1905 byla na Troubném rybníce otevřena plovárna a péčí poličského Sokola zde byly zřízeny šatny, kabiny a  ustanoven plavčík. Koupání probíhalo odděleně, byly vyhrazeny dny zvlášť pro muže a zvlášť pro ženy, členové Sokola platili za hodinu koupání 10 haléřů, ostatní pak 20 haléřů, od šesti hodin večer bylo koupání zadarmo. Používání mýdla na plovárně nebylo povoleno, stejně tak i koupání se v rybníku mimo plovárnu. V roce 1906 zde byly vybudovány sprchy, plovárna byla v provozu až do roku 1914, kdy vyhořela.

Pavel Jan Vlk

JITŘENKA 08/2021