Režisér Jakub Sommer: Jsem nadšen poličskými ochotníky. Bohuše chci přiblížit i mladým

Proč točíte film právě o B. Martinů? Je to tím, že váš otec Vladimír Sommer byl také hudební skladatel a máte tak k B. M. přirozeně blízko?

Hudba mě zajímá obecně a k filmům s hudební tématikou jsem měl vždycky blízko. Rád se pohybuju mezi žánry, jak filmovými, tak hudebními a baví mě točit jak dokumenty o vážné hudbě, tak i třeba videoklipy pro rockové kapely. Táta na mne v tomto ohledu měl velký vliv a  už v mých pěti letech mi pouštěl Prokofjeva. Tenkrát mě to nebavilo, ale postupně jsem náročnější hudbu docenil.

Vy sám říkáte, že nechcete, aby film o B. M. byl dalším nezáživným dokumentem o hudebním skladateli, jaký tedy váš film bude a o čem?

Když mě producent Jiří Hubač s  nabídkou oslovil, přijal jsem pod podmínkou, že film uděláme jinak, než bývalo dříve zvykem. Nebavilo by mě točit další životopis o již nežijícím skladateli, ve kterém o něm vypráví hudební experti a  jejich teze jsou prokládány fotkami. Náš film využívá sice narativ dokumentárního filmu, ale je v zásadě stylizovaný. Situace v něm jsou insceno vané a my je doplňujeme dobovými archivy, a hlavně Bohušovou hudbou. Spíše než zevrubným životopisem by náš film měl být tvarem, který divákovi zprostředkuje dotek skladatelova génia. Dojem z interesantního člověka a jeho nádherné muziky. Snažíme se také o  to, aby film byl poutavý, dramatický a zaujal i mladší diváky, kteří třeba díky němu hudbu Martinů objeví.

Přiznáváte, že o B. M. jste ještě donedávna moc nevěděl… Čím vás zaujal? Jaký byl podle vás člověk?

Talentovaný, citlivý, ponořený sám do sebe a své hudby, která pro něj byla tím nejdůležitějším v životě. Zároveň zásadový, odmítal pokleknout před komunistickým režimem a rozhodl se nevrátit se do Čech, dokud budou komunisté u moci. Tím vším mi imponuje.

Oslovila vás jeho hudba? Přece jen, je poměrně složitá. Jaká jeho skladba je vašemu srdci nejbližší a proč?

Stále mne oslovuje. Fascinuje mne jeho žánrová diverzita a lehkost, se kterou se ve své tvorbě pohybuje až na okraji jazzu, jindy čerpá z folklóru. Někdy experimentuje, jindy se drží krásné melodie. Moc se mi líbí třeba Toccata e due canzoni nebo opera Julietta, ale zároveň třeba i Koncert pro housle a klavír H.13, který složil ve třinácti letech. Těch skladeb je tolik, že jsem je zatím všechny neslyšel, ale těším se na ně.

Pokusíte se B. M. divákům představit i jako člověka veselého, smutného, chybujícího?

Film nemá být oslavným pomníčkem Boha, který se nikdy nemýlil, ale člověka z masa a kostí, který měl i své slabiny. Proto se vedle vyzdvihování jeho talentu a díla nevyhýbáme ani jeho mimomanželským vztahům či nešťastnému pádu z terasy v USA, který ho poznamenal.

Předlohou vám je kniha jeho manželky Charlotty. Jaký měli podle vás vztah?

Z  knihy paní Charlotte čerpáme volně, film není její adaptací. Charlotte je pro mne silnou ženou, která byla Bohuslavovi oporou, mohl se o ni opřít a také se díky ní soustředit pouze na svou hudbu. Věřím, že stejně jako v  našem filmu, měli i  ve skutečnosti silný vztah, který přečkal různá protivenství.

Jak se vám točilo v  Poličce? Kolik dní a  kde? Jak na vás Polička působí?

Co vás zde zaujalo – pozitivně či negativně? Do Poličky jsme se vraceli opakovaně. Jenom obhlídky lokací nám zabraly několik dní. Když jsem přijel poprvé, překvapilo mě, že se jedná o tak krásné a historicky zachovalé město. Přijet sem z rychlé Prahy plné stresu bylo vždycky příjemným uklidněním. Hlavní natáčení s herci a velkým štábem trvalo tři dny a pak jsme se ještě vraceli dotáčet záběry krajiny, města a okolí. Jen počasí nás trochu trápilo. Deset kilometrů před Poličkou spadl teploměr vždy o pět stupňů. Jednou jsme museli natáčení přeložit kvůli dešťům. Ale nakonec se povedlo natočit vše. Jsem také rád, že jsem tu našel nové přátele.

Ve filmu se objeví i poličští divadelníci. Kolik jich od vás dostalo šanci a v jakých rolích je uvidíme? Jak hodnotíte jejich herecký um?

Spolupráce s místními ochotníky mne nadchla. Před natáčením jsme udělali v Divadelním klubu kamerovky a já byl překvapen, že o ně byl tak velký zájem. Nakonec jsme obsadili okolo třiceti místních nadšenců. Kromě toho, že byli velmi šikovní, nás okouzlil entuziasmus, se kterým k natáčení přistoupili. I  když byla zima a některé záběry bylo třeba opakovat, nesetkali jsme se se špatnou náladou či neochotou. Naopak energie, která z ochotníků šla, mě hodně nabíjela. Moc nám pomohli manželé Erbesovi a také Michal Moravec, který se přirozeně stal druhým asistentem režie. Z herců musím vyzdvihnout pana Ladislava Vrabce, který ve fi lmu představuje dědu Stodolu – ševcovského pomocníka, který žil s rodinou Martinů ve světničce na věži. I mladí ochotníci byli velmi šikovní, natáčení s nimi šlo hladce.

Kde budete ještě natáčet?

Scény v Poličce zakončily českou část natáčení. Míříme ještě do Francie na Azurové pobřeží, kde Bohuslav a  Charlotte trávili podzim života. Úplně poslední klapka padne na severu Francie u moře v Pikardii. Díky podobnosti místních pláží tam natočíme scénu, která se odehrála na americkém pobřeží ve čtyřicátých letech.

Jaké je poselství vašeho filmu?

Pro mne je tento film hlavně příběhem velkého talentu podepřeného nesmírnou pracovitostí, díky které Martinů složil tolik krásné a inspirativní hudby. A také zprávou o tom, že i pokud se narodíte v obyčejné rodině na věži malého města, můžete jednou dobýt celý svět.

Kde film diváci uvidí?

Film, ve kterém Bohuslava Martinů hraje Petr Stach, jeho ženu Charlotte Tereza Hofová, Bohuslavova celoživotního přítele Šafránka Ondřej Kavan a Múzu Anna Fialová, bude mít premiéru v září 2021 na festivalu Zlatá Praha. Rádi bychom potom fi lm přivezli ukázat i do Poličky…

JITŘENKA 07/2021