Kovář PETR CACH: Rozeznívám zvony 500 let staré

Napadlo tě někdy jako malého kluka, že bys chtěl mlátit do kovadliny?

Tvořivé činnosti mě vždycky bavily, navštěvoval jsem jako kluk i nějaké modelářské kroužky a  výtvarku. Vyrůstal jsem s  partou kluků, kde bylo samozřejmostí umět si vyrobit věci jako je luk, prak apod. Měli jsme jako mladí štěstí na prostory, kde jsme mohli realizovat svoje nápady, přiučit se od tátů a zkušenějších kamarádů. O tom, že existuje kovářská škola, jsem se dozvěděl až v prvním ročníku na gymnáziu. Okamžitě mi to učarovalo. Pradědeček byl „kovářem při dráze“ a  táta pracoval jako zámečník a  seřizovač strojů. Napadlo mě, že práce s  kovem by mohla být moje cesta.

Kde jsi vlastně tento obor studoval?

Bylo vás na studiích hodně? Kovařinu jsem jezdil studovat do Turnova na „šperkárnu“, střední uměleckou průmyslovku. V té době škola nabízela čtyři studijní obory. V  jednom ročníku byli zastoupeni zlatníci, brusiči drahých kamenů, rytci kovů a kováři. Sedm lidí na obor a ročník, přičemž jsme měli klasické předměty (tzn. matematika, čeština apod.) společné. Jako obrovskou výhodu vidím, že se tehdy při odborných a praktických cvičeních mohli kantoři věnovat malému množství žáků. Já jsem se učil v  devadesátých letech a  to byl porevoluční boom, kdy se na obor hlásilo třeba padesát lidí. V mnoha případech to byly děti bývalých absolventů, jako kdyby se řemeslo předávalo z generace na generaci. V nedávné době se situace obrátila. Obor přijímal svých sedm lidí, ale hlásili se pouze dva. Nechci to však nijak hodnotit, každá doba má prostě jiné priority.

Co děvčata, ta nejspíš tato profese míjí, že?

Je pravda, že jsou dívky v této profesi spíš kuriozitou. Pokud si dobře vzpomínám, první skutečnou a  úspěšnou absolventkou kovářského řemesla je dívka, dnes už žena, která pochází právě z  našeho kraje. Jinak práce s kovem nabízí spoustu možností a specializací. Jednou z nich je minikovařina, anglicky „goldsmith“, česky zlatník. Dívky většinou svůj jemnocit uplatňují tímto způsobem.

„Umělecké kovářství“. To označení nejspíš v řadě z nás evokuje představu tvrdé řehole pro několik málo lidí v republice, které tato profese uživí. Shoduješ se s takovým pohledem na věc?

Mohlo by to tak vypadat a  voní to jistou výjimečností. Já bych to vzal trochu z  jiné strany. Taková ta čistokrevná kovařina se opravdu vidí jen zřídka. Jak už jsem říkal, práce s kovem je hodně různorodá. Je to tváření za tepla, studené obrábění, specifi cké možnosti nabízí práce s plechem atd. Jednotlivé technologie se prolínají a doplňují. Také každý výrobek a zákazník si žádají trochu něco jiného. Další věc je významné ulehčení práce, hlavně v  zámečnické oblasti, které zajišťují moderní přístroje a  technika. Nevýhodou je, že některé postupy mohou být obcházené něčím jednodušším, tak, aby byl výrobek „lépe prodejný“. Třeba svařování v  ohni nahradily elektrody a pak „céóčko“. V Čechách máme naštěstí bohatou řemeslnou tradici a řada původních technik je nadále využívána a zachována při restaurování a opravách starých artefaktů. V  pestré nabídce se asi vždy najde práce pro každého, kdo pracovat chce. Když se s kolegy bavíme o nějakém díle, spíše mluvíme stylem „tady se mu povedlo zajímavé netradiční řešení“, nebo „tady je použit hezký kovářský detail“. Práce je to samozřejmě tvrdá, ale v jiných oborech je to podobné. Při manipulaci s těžkými předměty to může být i zábava. Například když vymýšlíme různé páky a  zlepšováky. Naopak dlouhotrvající a  jednostranná práce, byť „lehčí“, může člověka odrovnat.

A jak moc se umělecké kovářství shoduje se zažitým stereotypem kováře?

Tzn. špinavá kožená zástěra, umouněný svalnatec… No, je to určitě silně zakořeněná představa, a tahle otázka mě provází už od školy. Kovář i dnes ohřívá „železo“ v ohni, bouchá do něj na kovadlině, až odlétají okuje a jiskry. Například při odsekávání nějaké části nezřízeně odlítne i kus žhavého železa. Kožená vesta je po staletí nepřekonatelný ochránce při tom, aby se kovář v zápalu práce nevznítil nebo si jinak neublížil. Samotná práce s ohněm, ochlazování ve vodě atd., kdy dochází k chemickým a fyzikálním změnám stavu oceli, byla odjakživa spojována s mysticismem. Tvoří také předlohy k pohádkám a nezřídka mívá i hlubší duchovní přesah. Znám pár lidí, kteří zkoušeli kovářské řemeslo a teprve tehdy pochopili, čemu jinému by se v životě chtěli věnovat. Většinou to však bývá láska na celý život. Kovářství je nátura, je to životní styl. Sám sebe jsem o tom přesvědčil, když nám nedávno začala rezivět naše nová akrylátová vana.

Čím se liší umělecký kovář od „neuměleckého“? Co vlastně všechno dělá?

To je složitá otázka. Odpovím nejdřív víc ze široka. Mám dojem, že jak se celý svět globalizuje, odráží se tenhle stav metaforicky i  v  řemesle. Úzká specializace dnes není v kurzu a to je důsledek hlavně dvou věcí. Řemeslné práce jsou stále žádané, ale lidí, kteří by je chtěli dělat, momentálně tolik není. Ti, kteří se pohybují v řemesle, jsou proto nuceni pokrýt širší poptávku. Druhá věc je velmi snadný přístup k informacím, inspiracím apod. Vzniká tak hodně nepříjemný nešvar. Všichni „rozumí“ všemu. Dochází tak paradoxně k řadě nedorozumění, kdy rytmus určuje ten, kdo má vyšší sebevědomí. Ale abych se vrátil k té kovařině. Ještě stále nás obklopuje řada věcí, kde je zatím ocel pro svoje vlastnosti nenahraditelná. Obecně by se dalo říct, že kovář jako takový se bude zaměřovat spíš na funkční a konstrukční prvky, nástroje, polotovary. Samozřejmě svébytnou krevní skupinou jsou podkováři. Umělecký kovář pak tomu všemu přidá určitou estetickou hodnotu. Většinou se jedná o tzv. „užité umění“, kdy je schopný některé principy z architektury nebo sochařství přenést do běžných doplňkových předmětů jako je zábradlí, brány, svícny, dveřní kování a mnoho dalších věcí, které kolem sebe vidíte.

Specializuješ se na něco konkrétního? V čem může být umělecké kovářství specifické?

Každý z nás má radši nějaký typ materiálu, nějaké tvarosloví, různou technologii, bohatší nebo jednodušší zdobení a řešení. Koneckonců i ta stopa kladivem je vždy originální. Kovářství je specifi cké tím, že každý kovář začíná svou kariéru výrobou vlastního ručního nářadí. Jsou to kladiva, palice, tvarovací nástroje, zápustky do kovadliny, kleště, zkrátka vždycky to musí „padnout do ruky“. Neumím o sobě říct, že bych se na něco specializoval, i když některé práce jsou mi milejší. Práci si vybírám podle složitého algoritmu, ve kterém se někdy ani já sám nevyznám. Kromě ekonomické stránky a  – k  nelibosti zúčastněných i termínů – musím nějak hospodařit s vlastní energií. Čerstvé klouby, svaly a oči si prostě z internetu nestáhnete. K tomu, co mám rád – měl jsem možnost víceméně náhodou pracovat na výrobě replik zvonových příslušenství, jako jsou kované závěsy na dubových hlavách, srdce zvonů a instalace lineárních motorů pro pohyb zvonů. Je to nádherná práce, kde se snoubí harmonická kombinace materiálů, historie i  současnost a přesné fyzikální principy s citem. Jako bonus je tu krásná hudební a  duchovní stránka. Je to celoživotní škola s  přísnou supervizí zkušených kampanologů. Víte, když se Vám podaří znovu a správně rozeznít zvon, který už ledacos pamatuje a který někdo ulil třeba půl tisíciletí před vámi, je to nepopsatelný zážitek.

Jak moc je tvoje práce časově náročná? S čím začínáš den, s čím ho končíš?

Mám rozdělaných vícero věcí najednou, právě proto, abych mohl činnosti prostřídat. Jindy potřebuji vyplnit technologické pauzy, skloubit cesty s výrobkem a pro materiál, poklábosit se zákazníky. Fyzickou práci jsem se naučil nepřetahovat do pozdních hodin a přesčasů, protože mi pak nejde usnout. Návrhy, rozpočty a taková ta teoretická příprava, ty zasahují hluboko do soukromí.

Je něco, co by člověka mohlo od uměleckého kovářství odradit? Nejsi už za ta léta unavený a neříkal sis někdy, že bys to pověsil na hřebík a stal se někým jiným?

Já dlouho tvrdím, že všechno kolem nás je vždy o vztahu čehokoliv s čímkoliv, a také o vzájemné komunikaci. Pochopitelně každá činnost, které se člověk dlouhodobě věnuje, se na něm nějak zpětně podepisuje. Platí to pro každou práci, kovářství nevyjímaje. Já jsem si naopak nikdy neuměl představit, že bych dělal něco jiného. Někdy prostě sami cítíte, že některému výrobku se k zákazníkovi vyloženě nechce, a jindy to jde dočista samo.

Pohybuješ se spíš na domácí půdě, nebo po tobě někdy laplo i zahraničí?

A jakou jsi měl kdy největší zakázku? Moje výrobky jsou často užitné povahy, proto je poptávka slušná i lokálně. Také mě napadlo, jaké by to bylo v  zahraničí. Drtivá část mojí práce je však „práce na míru“. To je to, co obchodní centra a megapodniky neumí – a to nám, malým živnostníkům, zajišťuje živobytí. Praktická a ekonomická stránka věci ale nedovoluje pracovat na nějak vzdálená místa. Navíc Česko společně s Polskem, Ukrajinou, Běloruskem, Ruskem atd. patří mezi země s  největší kovářskou tradicí ve světě a zřejmě si vystačí s pokrytím trhu. Tak proč hledat štěstí jinde… Mezi země s jedinečným přístupem ke kovařině patří také Itálie. V ostatních zemích většinou vede výroba nožů a seker z damascénské oceli. Vážím si každé práce, která mě posune někam dál a při které se ledacos naučím. Těžko z nich vybrat. Měl jsem možnost navrhnout a vyrobit korunku pro sochu Panny Marie do kostela v Olešnici. Souhrou různých náhod se korunka dostala až do Vatikánu a byla osobně požehnána papežem Františkem. Vždycky, když se podívám na fotku a uvědomím si, že oboje naše ruce se dotkly něčeho, co vznikalo někde v dílně v Oldřiši, běhá mi příjemný mrazík po zádech.

Co bys závěrem vzkázal lidem, kteří by o tento obor měli zájem? Na co se mají připravit, s čím počítat?

Chtěl bych říct, že jsem díky Bohu mezi námi kováři nikdy nepoznal nějakou zlou rivalitu. Když jsem já potřeboval s něčím poradit nebo pomoct, žádný zkušenější kolega se na mě nikdy nevytahoval, ani s ničím nedělal zvlášť velký tajnosti. Já se snažím chovat stejně. Každý ví, že pokud chceš mít trvalejší úspěch, musíš si ho tak jako tak vypotit.

JITŘENKA 05/2021