Velikonoce v historii Poličky: šmergust s podmlázkou, polykání kočiček a vajíčka na rudo barvená

Ptáci svým zpěvem od svítání vítají nový den a nastupující jaro, přilétají první vlaštovky a my všichni očekáváme první jarní svátek – Velikonoce, letos připadající na začátek dubna. S Velikonocemi se pojí řada zvyků, některé přetrvaly do dnešních dnů, některé jsou dnes již zapomenuté.

O  Velikonocích píše autor pod zkratkou M.  H. fejeton v  6. čísle poličské Jitřenky z roku 1894, kde svým současníkům stručně připomíná velikonoční zvyky a pověry vážící se k Velikonocům. Připomíná, že na Květnou neděli se před mší svatou světily kočičky, doma pak každý měl spolknout tři kočičky jako ochranu před zimnicí a jeden svěcený proutek kočiček se dával na půdu za trám, aby do domu neuhodil blesk. Na chromou středu se neměl vyvádět dobytek, aby nezchromnul, taktéž ne na Velký pátek a Bílou sobotu. Na Zelený čtvrtek před východem slunce chodilo se k proudící vodě umýt si obličej, krk i nohy proti vředům, bolení v krku a jiným nemocem. Kdo z domácnosti k vodě nemohl, tomu byla přinesena domů k umytí. Totéž bylo možno činit i na Velký pátek a Bílou sobotu. Všemi způsoby se lidé připravovali na Velikonoce, aby uvnitř i vně bylo všechno čisté. Na Zelený čtvrtek se slavila památka ustanovení Nejsvětější svátosti při Poslední večeři Páně a v některých kostelích se konal „obřad mytí nohou“. Na znamení Ježíšových úzkostí v  Getsemanské zahradě i jeho opuštěnosti a samoty se z oltářů odstraňovaly všechny ozdoby. V tom dni směla být jen jediná mše a kněz tentokrát nedal jáhnovi políbení pokoje, aby se v ničem nepodobal Jidáši, který políbil Ježíše, aby maskoval zradu a vydal jej biřicům.

Na Velký pátek zametalo se stavení pašijovými košťaty, aby se v  domě nedržel hmyz a myši. Vymetené smetí se hodilo do potoka, aby odplula všechna neřest. Pašijová pometla byla dělána, když se četly pašije, a pokud nebyl na blízku kostel, četl jeden z domácnosti pašije a ostatní vázali pometla. Měla mít tu moc, že když se jimi zametalo na sýpkách a ve stodolách, nedržely se tam myši. Zemí se na Velký pátek nesmí hýbat, nic by nevzešlo, kdo může, jde do kostela. Prší-li na Velký pátek, bude suchý rok. Pekaři pekli ve čtvrtek a v pátek jidášky, které se jedly s medem, v sobotu se pekly mazance. Na Bílou sobotu před vzkříšením nebo o  slavném dni velikonočním vysvěcovalo se stavení a  vykuřovalo svěceným kadidlem. O vzkříšení chodil průvod z  kostela osvětleným městem. Na slavný den po velké mši svaté světily se pokrmy, beránek nebo pečeně, mazanec, vejce. Z bílého svěceného vajíčka dostal každý kousek před obědem, když pak někdy někde zabloudil a  vzpomněl si, s  kým to vajíčko jedl, našel cestu zpět. Skořápka se uschovala, dávala se utlučená do vařené kořalky proti zimnici a také pro silné pocení. Někde bylo tolik vajec co osob, každý dal všem ze svého vajíčka po kousku a také ode všech dostal, mělo to utužit vzájemnou lásku. Po obědě se šlo do polí a posvěcené kočičky se pokládaly do podzimního osení pro zajištění dobré úrody. Kosti z beránka nebo svěcené pečeně dávaly se do krtinců, aby krtci neryli. V  pondělí velikonoční chodily děti po „šmergustě s podmlázkou“.

O pomlázce jako takové hovoří PhDr. O. A. Kukla ve svém rukopise „Malé dějiny církve poličské“ takto: „Pamětníci lidových zvyků na Poličsku ještě z doby jejich neporušenosti uváděli, že na velikonoční pondělí se tu chodilo po šmergustě s  podmlázkou. Zdejší označení šmergust pocházelo z německého slova Schmeckostern a  významově se vázalo přímo k ochutnávání velikonočního vajíčka, termín podmlázka se pak vztahoval ke kouzelnému proutku, k metličce z mlází, jejímž účelem bylo podmlazovat dívky a probouzet v nich svěžest a sílu mládí magickým přenášením jarého rašení mlází a jeho plodivé schopnosti z volné přírody na člověka. Obyčejně bychom tedy mohli říci, že se chodilo po vajíčkách s proutkem. Protože člověk vždycky nějak obelhává sám sebe a utajuje si pravý smysl věcí, říkávalo se tu, že chlapci se svými podmlazovacími proutky šupali děvčata jen proto, aby je komáři neštípali. Vajíčka, jež si chlapci svým čarovným proutkem vydobyli, bývala na Vysočině ještě po celé devatenácté století téměř výhradně sytě rudá, pouze tu a tam se objevila některá žlutohnědá. Na nich pak byla často bílá výzdoba, někdy malovaná barvou a štětcem, jindy vyškrabovaná. Onomu zdobení se tu říkávalo rejsování a ženy, které se na tu práci specializovaly, byly rejsovačky (na rozdíl od slováckých maléreček). Tak se na skořápkách objevovaly ornamenty s  rostlinnými a  zejména květinovými motivy, nechyběly však ani doplňky figurální.“

( JITŘENKA 04/2021 )