KDYŽ HOSPIC PŘIJEDE K VÁM DOMŮ

V  Česku je asi 200 lékařů, kteří mají atestaci z paliativní péče. Jednou z nich je i  poličská praktická lékařka Magda Vlachová. Zapojila se do mobilního hospice sv. Michaela poličské Charity a společně chtějí služby hospice rozšířit a obsáhnout téměř celý okres. Domácí hospic je podle ní malá pojízdná nemocnice, díky které mohou umírající lidé trávit poslední týdny života doma, mezi svými blízkými.

Jak vypadá hospicová péče na Poličsku?

Náš domácí hospic svatého Michaela je v  okolí jediný. Směrem na Vysočinu je Hospic Vysočina, směrem na Chrudimsko je lůžkový hospic. Potom existuje v  Dolním Újezdě Bílá holubice, který nefunguje v systému mobilní specializované paliativní péče.

Co Domácí hospic sv. Michaela zajišťuje?

Zajišťujeme péči o nevyléčitelně nemocné pacienty v  závěru života, kteří chtějí zůstat doma a  nechtějí jezdit do nemocnice a  zároveň potřebují mít zajištěnou zdravotní péči. S  těžkými nemocemi se pojí různé nepředvídatelné situace a  lidé by neměli zůstat v těchto situacích doma sami. Proto se na tom podílí lékaři, sestry, sociální pracovníci, psychoterapeuti i  duchovní. Zlepšení vlastně nemůžeme čekat a chceme jim pomoci prožít zbytek života co nejlépe a být jim oporou v situacích v závěru. Naše pomoc je nejen pro pacienty, ale pro celou rodinu a ty, kteří o ně pečují.

Kolik lékařů je zde zapojeno?

Je nás šest. Máme rozepsané pohotovosti 24 hodin denně a víkendy. Mohou se obrátit o pomoc kdykoliv.

Co tedy nabízíte rodinám nebo nemocným?

Aby nás mohli mít za zády v těžké situaci života, v době, kdy je život už krátký a lze předpokládat, že skončí v řádu dnů či týdnů. Bez obavy z toho, že se bude dít něco, na co nestačí. Často nastává situace, že pak zavoláte rychlou a ten umírající člověk je převážen do nemocnice. Což většina lidí nechce, zemřít sami v  nemocnici. Pokud mají jasno v tom, že už nechtějí cestu do nemocnice a  chtějí být doma, tak domácí hospicová péče je něco, co může hodně pomoci a dodat jistotu jak nemocným, tak pečující rodině, že na to nejsou sami a že to, co se nyní děje, je v pořádku a že ta rodina dělá všechno správně.

To znamená, že jste schopni zajistit, aby sestřička nebo lékař mohli dojít kdykoli během 24 hodin denně? Se všemi léky?

Ano, přesně tak. Sestřička je schopná tam zajít i několikrát denně, když je potřeba, je schopná dojet i v noci, když se něco děje, stejně tak lékař. K zajištění bezpečné péče vždy potřebujeme pečujícího, který je doma s  nemocným – to je buď někdo z  rodiny a  nebo to může být i  pečovatelka. Máme i pacienty, kteří mají pečujícího, jenž chodí na částečný úvazek do práce a po dobu, kdy tam není, vykrývá ten čas pečovatelka. Děláme tak trochu malou nemocnici doma.

A stejně tak máte zároveň duchovního pracovníka, který pracuje s rodinou a připravuje ji?

Spolupracujeme s  faráři ze všech obcí, kde působíme. Nabízíme i další odbornosti – ať už sociálního, duchovního pracovníka a  případně třeba psychoterapeuta. Situace jsou různé, některé životní příběhy jsou velmi komplikované a je pak moc užitečné, když to může být ještě někdo další a pomoci rodině i nemocnému opravdu srovnat věci, které srovnat potřebuje a  prožít ten čas co nejlíp.

Máte i  klienty v  domovech pro seniory? Tam rodina není, jak se to dělá v  těchto případech?

Aktuálně ne, ale je to náš plán do budoucna. V  domovech pro seniory můžeme na péči spolupracovat se zdravotními sestrami domova a pečovatelkami. Dává to smysl a rádi bychom i zde na Poličsku, pokud bude zájem a budou chtít, udělali tuto službu také.

Jaký je v současné době zájem o vaše služby?

Velký. Na konci roku jsme museli odmítat pacienty. V  tuto chvíli máme místo volné. Náš letošní plán je mít kapacitu okolo šesti pacientů v jedné době. Záleží to na tom, jak se nám povede sehnat sestry, navázat spolupráci s nemocnicemi a dalšími poskytovateli zdravotní péče.

Takže vy budete působit v Poličce a okolí a nebo v celém okrese?

Začínáme Poličkou a v oblasti až po Trpín, Hartmanice, Radiměř, Banín, Bělá, Květná, Lubná, Karle, Sebranice, Telecí, Pustá Rybná a Borová. Cca 20 km okruh od Poličky.

Vy říkáte dojet s hospicem, co si pod tím má člověk představit?

Prakticky pod tím rozumíme lékaře, sestru a sociálního pracovníka. A normální auto, do kterého se vejdou pomůcky.

Jste schopni dát člověku třeba kapačku?

Ano, můžeme podávat tekutiny i léky do podkoží. Po natrénování může léky podávat do podkoží i rodina. K zajištění péče doma se v půjčovně dá zapůjčit polohovací postel, domácí oxygenátor, antidekubitní matrace, křeslo WC a chodítko.

Je to zdarma nebo se musí nějakou část zaplatit?

Zdravotní péče je zdarma. Péči sestry uhradí pojišťovna, pohotovost hradí Charita a práci lékaře platí také Charita z darů, výtěžku Tříkrálové sbírky a veřejné sbírky. Za pomůcky je malý poplatek.

Kdo se na vás obrací nejčastěji?

Častější je starší věk, ale bohužel míváme v péči i pacienty mladšího věku. Z minulého pracoviště máme zkušenosti i s péčí o dětské pacienty.

Kdo stanoví, že je člověk v konečném stádiu a má nárok na vaši péči?

Žádost o  péči podává zpravidla rodina nemocného. Na základě aktuálních informací od rodiny a  ošetřujícího lékaře následně rozhoduje o  přijetí náš hospicový lékař. Není potřeba se trápit tím, zda volám správně, jestli už je to na místě nebo ještě ne. Je mnohem jednodušší prostě zavolat a v okamžiku, kdy by nebyla hospicová péče potřeba, tak je to zpráva dobrá pro všechny.

Tzn. nejistý člověk se na vás může obrátit a zkonzultovat, co dál?

Ano, děláme indikační návštěvu, doma v klidu, kdy se na nemocného podíváme a probereme, co a jak potřebuje. Myslím si, že i když to zní paradoxně, tak lépe dříve, než později. Z  mé zkušenosti je hospicová péče schopná pomoct s mnoha problémy, se kterými se někdy rodina obtížně potýká, a  přitom jsou jednoduše řešitelné. Mám na mysli například léčbu bolesti, nevolnosti, obtíží se spánkem.

Jak dlouho chodíte k jednomu pacientovi?

Průměrná doba naší péče je 15 dní. Může být ale i  v  řádu týdnů, někdy naopak jen několika dnů.

Jste mladá žena, proč vás zajímá paliativní medicína?

Strávila jsem rok v Praze v domácím hospici Cesta domů. Povedlo se mi složit atestaci z paliativní péče, jsem jediná v okrese. Po návratu do Poličky jsme si v Charitě řekli, že společně vidíme potřebu oddělit Domácí hospic od domácí péče.

Nyní přichází nová fáze Domácího hospice, co to bude znamenat?

Budeme mít samostatný hospicový tým, který se bude věnovat pouze hospicové péči a sestřičky, které se budou věnovat pouze domácí péči. Chceme mít dojezdnost po celém okrese. Doktorů je ale málo a sestřiček taky, takže to není jednoduché. Hledáme. Do projektu se zapojí i sestřička Jitka Kosíková, která pracovala dříve pro Lékaře bez hranic.

Ulevíte tedy přeplněným nemocnicím?

Většina pacientů leží na akutních lůžkách, kam se dostanou pro zhoršení. Najednou potřebují denně zdravotnickou péči a pak následuje rychlý transport do nemocnice, kde už zůstanou. Buďto se podaří je vrátit domů nebo jsou následně překládáni na LDN. Nám jde o to, dát jim možnost je od této zkušenosti ušetřit, obzvlášť v  dnešní době, kdy do nemocnic nejsou povoleny návštěvy. Rodiny i nemocný dlouho váhají s tím, než rychlou zavolají. V  této situaci je čas vzácný a cenný a můžeme si tak trochu vybrat, jak ho strávíme. Je strašná škoda, že lidé tráví zbytečně čas na cestách nebo lůžkovým pobytem a přitom jejich doba a potřeba být doma se svými blízkými byla promarněná.

Máte i pacienty s covidem?

Nyní ne, ale jsme schopni se o ně starat.

A nemocnicím domácí hospic nekonkuruje?

Že byste je připravovali o peníze od pojištovny? Ne, oni nás rádi vidí. I z mé zkušenosti na interně, kde mají akutní lůžkové oddělení, které ale není uzpůsobené na péči o umírající pacienty. Nejsou na to kapacity, byť se sestřičky a doktoři snaží . A pak pacienti zemřou na lůžku interny a to je potom těžké pro všechny zúčastněné. Nebo jsou propuštěni domů a pokud jsou křehcí a nejsou zajištěni doma zdravotně, tak se pak často vrací zpátky. Proto v nemocnicích vítají, že nám pacienta předají a oni si mohou uvolnit ruce.

Umí lékaři mluvit s pacienty o smrti?

Chceme lidi léčit a  těžko se nám říká, že už nemůžeme nic dělat. Náročné je to i  osobně pro mě – protože tím, že ta témata otvírám, si sama sahám na svou smrtelnost. To je to, co málo děláme v nemocnicích a  při ambulatních praxích apod. Je jednodušší říct „to bude dobrý, stačí jíst a spravíte se za tři měsíce, pak budem léčit dál, …hmm, tak zkusíme tu jinou chemoterapii.“ Často je přitom doktorovi i pacientovi jasné, že to nebude lepší a staví se tak mezi ně zeď. Pacient se pak nemůže zeptat „tak kolik času mi zbývá?“ Lékař se odstřihne. Z mé zkušenosti mi dává velký smysl říci pravdu, pokud ji nemocný chce slyšet. Mnohdy se mi stalo, že jsem byla první, kdo řekl, že už to dobrý nebude. Bohužel i sdělení diagnózy bylo často z mých úst a ne z úst ošetřujícího. Lidi byli rádi, že s nimi o tom někdo mluví. „Já nevěděl, co se děje, nikdo o tom se mnou nemluvil, proč mi je tak špatně a jsem slabý…“

Takže pacient pak vítá tuto zprávu, protože dostane čas se připravit na odchod z  tohoto světa a může si uspořádat spoustu věcí?

Ano, je to pro ně zásad ní informace, se kterou pak dál můžeme pracovat. Často ta návštěva začíná tak, že mě u vchodu zastavuje rodina: „Doktorko, neříkejte mu to, on to neví, my to víme, ale když mu to řeknete, tak on to zabalí.“ Přitom často to pacient jasně cítí, že se blíží konec, cítí na sobě svou ubývající sílu. Potřebují se podělit o bolesti, potíže, existenciální strachy apod… a  pak, když jim zabráníme v  tom, aby si urovnali své věci s tím, že jim dáváme falešnou naději, tak jim můžeme hrozně ublížit.

Já to chápu, také bych si to ráda uspořádala…

O tom, kdo má co vědět, by měl rozhodovat pacient. Někdy je těžké přesvědčit rodinu, ale oni to pak rychle pochopí a pak jsou to hluboké a krásné situace. Pak někdy odcházím z návštěvy s tím, že si odnesu víc, než jsem přinesla.

A tohle se na medicíně zatím asi neučí, že?

Neučí, nebo jen málo. Ale existují kurzy, hlavně v  oblasti paliativní medicíny – ta se hodně zabývá komunikací, to je můj hlavní nástroj při péči o pacienty, mluvit s nimi.

V konečném stadiu to je nejvíc, co může udělat doktor?

Je to hrozně potřeba. Myslím, že s  tím někdy mohu udělat víc než s  tabletkami. Něco se léčí tabletami něco slovem. Ale nesmí se to zaměnit, poplést. Doktoři většinou tabletky používají na všechno, ale to pak nefunguje. Sdělování závažné zprávy je náročné, těžké, ale nese to výsledky a ulehčuje to práci.

Paliativní medicína tedy není jen o morfi u, ale o psychologické podpoře?

Paliativní medicína je o  životě, o  jeho kvalitě, o  partnerském přístupu. Jsme zvyklí fungovat i  se sestřičkami na jedné vlně. Není to tak, že doktor řekne „sestra udělá…“ Pacient je ten, kdo rozhoduje. On mi řekne, o  co se mám snažit. Je na mé profesionalitě vést rozhovor tak, abych nemanipulovala – to je také důležité, doktoři mohou lidi snadno manipulovat, zvlášť nemocného člověka. Ten by se měl rozhodnout svobodně, co chce a  nechce podstoupit, zda jet do nemocnice apod.

Většina hospiců v  Česku je kamenných – přivezete tam někoho, ale je to lepší než v nemocnici?

Kamenné hospice jsou velmi pěkné a starají se v nich o pacienty dobře, s respektem k soukromí a aktivitám pro lidi, kteří mají sílu. Jsou nemocní, pro které domácnost není dobrá varianta a pak je na nás, abychom společně našli optimální řešení.

A pro koho domácí hospic není?

Není pro nemocné, kteří nemají pečujícího a  jsou sami. Vždycky se ale snažíme hledat možnosti, jak potřebnou péči poskládat.

JITŘENKA 03/2021