VOJTA KLEIN: V New Yorku nikdo neví, kde je Polička, natož co je Huntovna a kdo je Honza ze Mlejna

Kdo je Vojta z Poličky?

Je to vlastně posměšek, který se na mě nalepil v Americe, kde si ze mě většina Čechů utahovala, že jsem z  Poličky a  jestli s  sebou náhodou nemám i  skříň. Úplnou tečku tomu dal Richard Krajčo. Když v New Yorku natáčel se skupinou Kryštof, uspořádali pro pár lidí párty na baráku v Brooklynu a já se tam taky vyskytl. A jelikož je to velký oblíbenec mojí mamky, natočili jsme pro ni narozeninové video. Richard začal slovy „Mamko Zdeňko, jsme tu s  Vojtou z  Poličky a  přejeme Ti…“ Všichni z  toho měli hroznou srandu, a  tak mi to zůstalo. Potom všichni vtipkovali, kde že ta slavná Polička vůbec je. Richard začal vyprávět své vzpomínky na poličské Rockoupání, což byl prý jediný festival, kdy musel proplesknout jednoho „fanouška“, který po něm házel při koncertu kelímky s pivem. Je to ale už spoustu let zpátky.

O čem tvá kniha pojednává?

Je to takový souhrn všech možných eskapád, co se mi přihodily, když jsem žil v Americe. Jak jsem se tam dostal a co vše to obnášelo, proč jsem chtěl žít v zahraničí, co jsem tam dělal a zažil.

Cestování je dnes věcí, která se týká mnoha lidí, pokaždé však přinese něco jiného. Proč ses vydal na cestu ty? Našel jsi, co jsi hledal?

Už na střední škole, kdy nám učitel na strojírenství vyprávěl, jak procestoval Nový Zéland, jsem věděl, že to je něco, co chci v životě zažít. Ono se to nezdá, ale když si člověk musí v cizině vše zařídit, je to výzva. Kdo si tímhle prošel, určitě ví, o čem mluvím. Jestli jsem něco hledal? To ne, já chtěl vyjet „na zkušenou“ do světa. Chtěl jsem se hlavně naučit anglicky, poznat nové lidi, postarat se sám o sebe a vidět, jak se žije jinde… A v neposlední řadě navazovat nová přátelství. To mě jen utvrdilo v tom, že cestování tímhle stylem je nejlepší volba.

Já sama sním o cestování, už ale dávno nejsem student. Co bys vzkázal lidem, jako jsem já? A jak pohlížíš např. na cestování s dětmi?

Nejtěžší je vždy udělat ten první krok. Já se taky dlouho rozhoupával. Teď ale vím, že to bylo nejlepší rozhodnutí. Většina lidí má největší strach z toho, že se nedomluví. To naprosto chápu, ale není nic lepšího než skočit do vody a pokusit se plavat. Dítě a cestování? To není ta pravá otázka pro mě. Já mám zatím jen želvu, ale cestovat s dětmi mi teď přijde jako velký trend. Na sociálních sítích je spousta oblíbených profi lů a  blogů, kdy cestuje celá rodina s dětmi (viz Th e Sikls). V tomhle případě to bude určitě fi nančně náročnější a o nervy.

Další věcí jsou fi nance. Cestování může být low-cost, i tak však nějaké základní finance můžou být pro mnohé nepřijatelné. Jak na to pohlížíš?

Pokud člověk zrovna nepotřebuje spát v „pětihvězdě“ s masérkou za dveřmi, tak to není zase tak strašný, jak se na první pohled zdá. Existuje spousta aplikací, které pomohou najít ubytování i zadarmo. Např. CouchSurfi ng. Jsou i skupiny na sociálních sítích, kde lidé nabízejí přespání na gauči nebo volné pokoje. Na oplátku očekávají, že je jednou necháš přespat ty u sebe. Taková malinko karma. Dlouhodobější pobyty jsem vždy sdílel ubytování s dalšími lidmi. Člověk většinou nemá prostředky na ubikaci jen pro sebe samého. Nejnákladnější položkou pak v mém případě vždy bylo pivo a letenky. Na to jsou ale taky vyhledávače. Teď nemyslím na pivo, ale letenky. Letěli jsme třeba ze Singapuru do Berlína za 6 000 Kč. Nedostali jsme sice ani vodu a prostor mezi sedačkami byl stísněný i pro trpaslíka jako jsem já, ale přežili jsme to. Člověk musí být fl exibilní. Když už pak jednou žiješ v zahraničí a vyděláváš, tak je to už v  pohodě. Ačkoli ty náklady na život jsou daleko větší než v Čechách. Například Anglie, Austrálie, Zéland a Kanada jsou země, kde je všeobecně dráž.

Jaký byl tvůj největší nebo nejhorší zážitek?Můžeš přidat jeden nejvtipnější, to by mohlo čtenáře zajímat :) Viděla jsem, že jsi často zveřejňoval fotky s poličským pivem.

Nejhorší zážitek? Celkem nepříjemná situace mě potkala, když jsem si chtěl přivydělat nějaké dolary a slíbil jedné cukrářce, že odvezu její cukroví z New Yorku zákazníkovi do Detroitu (asi 1 000 km). V New Yorku jsem si z autopůjčovny vyzvedl auto, které jsem tam měl samozřejmě druhý den vrátit. Po cestě tam se mi ale udělalo tak špatně, že jsem musel auto vrátit už v Detroitu a  dostat se letadlem zpět do New Yorku. Jediný doklad, který jsem tenkrát u sebe měl, byla česká občanka a dodnes nechápu, kdo při mně tenkrát stál, že mě po „důkladné“ kontrole pustili do letadla. Další celkem neveselá situace byla na Zélandu, kde v Christchurch vystřílel psychopat mešitu a zabil asi 50 lidí. Jel jsem chvíli poté do práce „městem duchů“ a poslouchal o tom v rádiu. Všude byly policejní jednotky a na šichtu jsem jel asi jen já a můj kámoš z Indie.

Pojďme k něčemu pozitivnějšímu...

Povedlo se mi třeba dostat poličské pivo na místa, kde v  životě předtím zaručeně nebylo. Kdyby měl pivovar lepší marketing, mohl mít světový kalendář, který by záviděl i Plzeňský prazdroj. Jsem možná i první, kdo si dal v sobotní poledne dvě poličské jedenáctky na Times Square v New Yorku, pak strávil nejdražší noc života v Hotelu Plaza s výhledem na noční Central Park, aby to zakončil v královské loži sledováním Okresního přeboru na YouTube. Příjemných zážitků byla většina. Třeba když jsme se na Samoe potápěli s želvami v křišťálově čistém oceánu nebo se v Kambodži starali v  záchranné stanici o  slony, kteří byli vykoupeni a zachránění z turistických „atrakcí“. Největší kuriozita se mi ale stala v letadle při cestě z New Yorku do Prahy. V letadle si vedle mě sedl mladý Američan s rodinou a  na otázku kam letí, odpověděl, že to asi nebudu znát, ale že letí na svatbu do malého městečka s názvem Polička. Když mi to řekl, začal jsem hledat kamery a  televizní štáb!

Jaké je z  tvého pohledu cestování nyní, v době covidové? Zkoušel sis představit, že by tvá cesta měla začít teprve teď? Co vše bys musel podstoupit?

Dnešní doba přeje cestování asi jako Roman Berb Slavii na hřišti Plzně. Určitě tu jsou komplikace v podobě testů, karantén a nabídky práce, ale rozhodně to není nereálný. Záleží, kam má člověk namířeno. Do Kanady si např. musíš předem zajistit, kde budeš trávit karanténu, mít pracovní místo a možná i nějaký testy. Zéland a Austrálie zpřísnili podmínky, do Anglie už to taky nebude tak lehké jako dřív, ale za to může i Brexit.

Jak se člověku stane, že se rozhodne jít do něčeho tak velkého jako je sepsání knížky?

Můžu na rovinu říct, že to na začátku nebyl ani můj nápad. Za celý pobyt v USA jsem nasdílel mraky příspěvků na sociálních sítích, kde jsem se snažil vylíčit všechny moje zážitky, dojmy a pocity, co jsem prožíval. Lidem se to líbilo, a když jsem se vrátil, všichni se ptali, proč z toho neudělám knížku. Až když s tím přišla holčina z místní knihovny, dal jsem se do díla. Poličská knihovna to měla i  vydávat, ale nakonec z  toho sešlo. Já to měl ale už skoro hotové a bylo mi líto to nechat plavat. Pak jsem se dostal k jednomu pánovi z Brna, co byl ochotný mi na veškeré moje náklady knihu vydat. Mám nápad, zážitky, chuť psát. Tím ale snaha o vydání knihy teprve začíná. Co vše musí člověk započítat do celého snažení? Na rovinu můžu říct, že to není jenom moje zásluha. Já přišel jen s nějakou omáčkou, která pak dostala štábní kulturu někde jinde. Na korektuře se velkým dílem podílela Kristýna Tumová, dalších milion gramatických chyb opravila moje mamka s bráchou a jeho manželkou a fi nální verzi zkontrolovala moje bývalá češtinářka, paní Kaprasová. Jan Češka nakreslil super karikatury, které dávají knížce „život“. Míra Dobeš zase rozjel internetové stránky a internetový prodej, a nakonec si zase mamka musela udělat „živnosťák“, abychom tu knihu mohli vůbec prodávat. Já totiž tou dobou, když knížka přišla z tiskárny, byl už dávno na Novém Zélandu. Nakonec je to spíš o těchto lidech, kteří mi pomáhali, a za to jim patří velké díky. Já byl jen trenér, co složil dobrej tým. S jakými peripetiemi se člověk při vydání musí potýkat? Byly chvíle, kdy jsem se musel hodně přemlouvat, abych napsal něco, co mělo hlavu a patu. Když přišlo na placení, pracoval jsem zrovna v Anglii a téměř všechny úspory padly na knihu. Největší problém bylo doladění fi nální podoby a napasování všech karikatur do textu tak, aby to nevypadalo jak můj památník z první třídy.

Ve tvé knize jsou vtipné příhody. Podle mě je těžké být vtipný a  zároveň nebýt vtipný za každou cenu. Přemýšlíš dlouho nad formou, která čtenáře pobaví?

Nevím, zda jsou určité pasáže vtipné pro všechny, ale kdo zná Poličku, sem tam se pobaví. Ono výrazy jako „Huntovna“ nebo „Honza ze mlejna“ jsou pro spoustu lidi nicneříkající. Hodně věcí jsem napsal, pak smazal nebo x-krát upravoval.

Myslíš, že má každý šanci stát se Ladislavem Ziburou, nebo je k tomu třeba literární talent?

Pouze psaním knih se u  nás v  Česku živí opravdu málo lidí, takže pokud nejste J. K. Rowling, jde to ztuha. Ani zmiňovaný Láďa Zibura se neživí pouze psaním knížek. Když jsem se s ním bavil na téma „vydávání knihy“, vysvětloval mi, že pokud se rozhodnete vydat knihu přes nakladatelství, shrábnou vám většinu zisku. Jestli si dobře pamatuju, v té době říkal, že nejlepší spisovatelé u  nás mají maximálně 10 až 12 % z  prodejní ceny knihy. Proto dělá hlavně přednášky, které tvoří velkou část jeho příjmu. Knih na téma cestování poslední dobou přibývá, ale tipuji, že skoro nikdo z autorů nestudoval literární vědy.

A co bys vzkázal všem, kteří by měli chuť do něčeho podobného, co ses rozhodl udělat ty?

Ať už se jedná o cokoliv, všeobecně ve všem platí, aby se člověk snažil dělat dobře to, co ho aspoň trochu baví, naplňuje a  je o  tom sám přesvědčenej. Někdy na to i okolí kouká jinak, ale nenechte se odradit. Češi jsou totiž mistři v zabíjení snů. To, že se něco nepovedlo Pepovi z Modřece, neznamená, že se to nepovede vám a je jedno jestli se jedná o cestu kolem světa, nebo stavbu nového domu pro rodinu. Až totiž bude člověk na starý kolena sedět v křesle, kouřit Startku a popíjet poličskýho Otakara, bude litovat věcí, které za celý svůj život neudělal, než těch, které udělal.

Na závěr – co tě ohledně knihy nejvíce potěšilo? Vím, že jsi nějaké peníze z knihy daroval na pomůcky malé holčičce, která trpí dětskou mozkovou obrnou.

Nejvíc mě potěšily zprávy od lidí, kteří mi psali, že se po přečtení konečně odhodlali vyrazit do světa. Ohledně peněz na tu holčičku… Šel jsem do toho s tím, že velký úspěch bude, když se mi vůbec vrátí to, co jsem investoval. Ani to jsem neočekával. Nakonec to dopadlo, že jsme se dostali lehce do plusu a zbytek jsi řekla sama.

Máme čekat další knížku?

Na další knížku se určitě nechystám. Jak se říká, v nejlepším se má přestat. Ptala se mě na to spousta lidí, ale upřímně si myslím, že by to byl spíš jen takový výstřel do tmy. Nepotřebuji čárku za další vydanou knihu.

A kam vyrazíš příště?

Záleží, jaký den to právě čtete, ale v sobotu určitě vyrazím do Korouhve navštívit dědu a babičku.

 ( JITŘENKA 03/2021 )