Pečovatelka: Senioři se covidu nebojí, nejhůře snáší osamění

Jak se vaše práce změnila zhruba od března 2020, kdy je zde covidová epidemie?

Nemyslím, že by se nějak zásadně změnila. Změna je pouze v tom, že musíme dodržovat více hygienu a dezinfekci, ústenky a  respirátory, což dost zatěžuje, protože když to máme mít šest hodin na obličeji a při koupání, tak je to docela náročné. Musíme často používat dezinfekce, časté mytí a dezinfi kování rukou a nošení respirátorů a jednorázových rukavic..

Jak poznáte, že jste v pořádku?

Chodíme často na testy, každých pět dnů. Antigenní testy nám dělají zde, u nás v kanceláři. Zrovna dnes ráno jsem byla. Před službou, vždy pátý den, tak abychom se zde nepotkávali. Pět minut musí být mezi námi časový rozestup a  oni nás otestují. Za 20 minut máme výsledky. Zatím jsem pozitivní nebyla.

Takže máte nějakou jistotu, že jste negativní…

Hlavně se vlastně člověk musí všeobecně chránit tak, aby chránil sebe i klienta. Kvůli práci jsem omezila kontakty a nechodím nikam, kde je víc lidí. Chodím do přírody nebo na zahradu nebo za vnoučaty, ta jsou doma, protože jsou malá a  maminka je s  nimi doma.

A máte strach, že budete pozitivní?

Ne, vůbec se toho nebojím, jsem úplně v klidu.

O koho se teď staráte jako pečovatelka?

Moji klienti jsou lidé, kteří mají přes 80 roků, chodím ke čtyřem. Po určitém čase se s děvčaty vyměníme. Třeba po třech týdnech, ale většinou nás dávají k jednomu klientovi, abychom něco neroznesli.

A jak podle vás tuto dobu prožívají staří lidé?

Nezdá se, že by z  epidemie byli nějací nešťastní nebo vystrašení. Covid nevnímají jako něco hrozného; říkají, že stejně mohou na něco zemřít. Největší hodnotu pro ně má jejich rodina. Oni jsou spíš nešťastní z toho, že se nemohou stýkat se svojí rodinou, s vnoučaty, s pravnoučaty. Stěžují si, že jim je smutno. Byli zvyklí, že za nimi děti přijely, přijela vnoučata a  pravnoučata, ale ti to omezili. No tak aspoň si telefonují, ale stejně jsou více osamělí. Jejich děti se bojí, že by na ně mohli něco přenést, protože chodí do práce, tak kontakty omezili.

Nemáte někdy pocit, že ta samota je pro tyto lidi už devastující? Že v tomto věku už toho člověk tolik nemá, tolik vjemů, a jestli chybí setkávání, nemůže to mít nějaké negativní psychické vlivy a  přerůst třeba i v deprese?

Působí to na ně hodně negativně, a pokud často poslouchají v televizi zprávy, tak je to rozhodí vždycky. Proto, když tam jsme, tak jim říkáme: tak si to tak často nepouštějte, protože stejně tomu nepomůžete, nechte to být. I děti jim pak zakázaly si to pouštět a pak to bylo lepší. Jenže pak na to zapomenou a zase jsou zvědaví a zase si to pustí, tak je to tak trochu dokolečka. Někteří lidé jsou dost smutní a působí to na ně negativně. Když pak k tomu přijde nemoc a třeba bolesti a samota, tak se může vyvinout i deprese.

Takže starší lidé teď žijí určitě víc osaměle...

Ano, dříve k  nim třeba zaběhla sousedka a teď nikdo. Mohli chodit víc do kostela a teď jim řeknou, zůstaňte doma, pan farář za vámi přijde. Jenže v kostele potkali ostatní lidi a cestou domů si popovídali a to teď nejde a chybí jim to . My je občas vezmeme na procházku, ale někam, kde nikoho nepotkáme s rouškami a tak. Pomohlo to léto, kdy běžel život vcelku normálně. Ale teď už to zase trvá dlouho.

Jak se dívají na očkování, myslí si, že to něco vyřeší?

Zatím se k tomu neupínají a jsou obezřetní. Chtějí to konzultovat se svým lékařem. Cítí nejistotu, zda to pro ně vůbec bude dobré.

A vy, jako sociální pracovníci, budete mít přednost při očkování?

Ptali se nás, jestli se budeme chtít očkovat. Pokud budeme chtít, tak ano. Je to na individuální domluvě a rozhodnutí každého. Já si říkám, že to zatím nechám potřebnějším, nebráním se tomu, ale zatím jsou určitě lidi, kteří to potřebují víc.

Jak vypadá váš den, co vše u těch klientů děláte, jak jim pomáháte?

U každého je to jinak. Například chodím k paní, které ráno pomůžu z lůžka, to už by nezvládla, uděláme hygienu, vykoupu ji, vysušim vlasy, promazám, obléknu ji, podám snídani a pak, co chce. Buď luštíme křížovky, nebo sudoku, u těch křížovek se někdy docela zasmějeme, protože to špatně přečte me. Pak pomáhám s  domácími pracemi. Pomáhám jí na toaletu. A tak. U  jiné paní si zase hodně povídáme, pomodlíme se spolu, pomáhám jí třeba udělat vánočku, najíst se, dělat ruční práce. Ji to strašně těší, tyhle domácí práce a chce si stále připadat k něčemu. Když je potřeba, nakoupím.

Jak dlouho už děláte tuhle práci?

Já s lidmi pracuji 16 let, z toho 13 let jsem pracovala na LDN jako všeobecný sanitář a poslední tři roky teď v Charitě.

Takže znáte tuto práci z prostředí LDN. V porovnání s tím je pro seniory asi lepší, abyste jim pomáhali u nich doma…?

Ano, určitě, jsou ve svém prostředí, je to lepší. Když jsou na LDN, tak ta rodina za nimi většinou ani nechodila. Nebo za některými ano a za některými ne. A to bylo poznat, že jim moc chybí kontakt se svojí rodinou. Společnost by měla dělat hodně pro to, aby rodina nemusela staré lidi někde odkládat. Aby o ně mohli pečovat doma. To je pro ně to nejlepší, aby byli doma mezi svými a tam si mohli umřít.

No ono to vlastně asi snižuje i riziko té nákazy, že?

No to určitě ano, kdyby se to zaneslo do LDN, tak se to roznese mezi všechny, takhle doma jsou více chráněni.

Nejste už tou prací vyčerpaná, za ty roky?

Mě ta práce naplňuje, takže ne. Já už dělám přes důchod, já si nedovedu představit nic jiného, mě to těší a mám z toho radost.

Z toho, co jste říkala, tak neděláte jenom tu pečovatelskou práci, ale trochu poskytujete těm lidem něco jako terapeutickou pomoc, psychologickou podporu.

Ano a myslím, že to k tomu patří, protože to poznáte na člověku, co potřebuje, co mu dělá dobře. Tuhle práci musí dělat člověk, který to má rád, který má k tomu vztah. Ti staří lidé nepotřebují jenom přebalit a vykoupat! Chtějí někomu vyprávět, jak to bylo, když byli malí, jak to bylo kdysi a jak je to teď, co rádi dělali a co je bavilo, na to všechno vzpomínají a je to pro ně strašně fajn, rádi vypráví své příběhy. A člověk je taky rád, že se něco takového dozví. Mě to také obohacuje.

Často se říká, že sociální pracovníci jsou podhodnocení a  jejich práce nemá dostatečné uznání od společnosti...

Jenže tohle nemůže být jen práce, je to poslání. Nesmí se to brát jako práce, že vydělám peníze a to je pro mě jejich zdroj. Člověk, který to dělá, v sobě musí mít lásku k lidem. Sílu mi dává Bůh a to, že mám skvělé spolupracovnice a nadřízené a jsme tým.

(JITŘENKA 02/2021)