Vít Cach: Moje kytary znají po celém světě

Napadlo Vás někdy jako malého kluka, že byste chtěl být kytarářem?

Vůbec ne. Nepocházím z muzikální rodiny a o kytařině jsem neměl žádnou představu. Vedla k tomu souhra náhod. V mládí jsem odmaturoval na střední pedagogické škole a prošel jsem si nouzovým obdobím, kdy jsem nevěděl, co se sebou. Poté, co jsem se nedostal na zahradní architekturu, jsem si zvolil poflakování na VOŠP v Litomyšli s  tím, že něco vymyslím. Náhodou jsem při tom objevil Střední umělecko-průmyslovou školu v Hradci Králové s oborem Umělecko-řemeslné stavby hudebních nástrojů. Hned druhý den byl den otevřených dveří. Vtáhlo mě to, zahákl jsem se a  už se nepustil.

Tomu se dá asi říkat štěstí. Pokud vím, později jste ve svém oboru i sám vyučoval, že?

Ano, ale musel jsem s tím přestat.

Proč?

Bohužel kvůli unifi kaci školství. Na mé škole bylo učitelství odměnou, měl jsem senzační studenty. Šestnáctiletí puberťáci, kteří mohli jít v pátek odpoledne domů, se mnou zůstávali na dílnách např. až do pěti do večera. To o  něčem svědčilo. Jejich zaujetí však škola nekvitovala a všechnu snahu zabíjel vojenský režim. Studenti se museli držet obsahu přesně daného v osnovách, místo toho, aby se mohli soustředit na to, pro co byli zapálení nejvíce. Unifi kace školství mě vedla až k odchodu z pozice.

Je mnoho lidí, kteří dělají to, co Vy?

Ten obor není sám o sobě velký, bylo nás jen asi deset. Dříve to fungovalo tak, že např. šest lidí odmaturovalo a  zůstalo u  výroby kytar pod svým jménem. Zbytek získal související zaměstnání, např. seřizovali kytary v hudebninách, starali se o jejich prodej apod. Jiní se vydali studovat příbuzné obory na vysoké školy a konzervatoře.

Vy jste se tedy rozhodl rovnou stavět kytary. Ty však nejsou jediné, které jste se učil stavět. Uměl byste postavit i jiné strunné nástroje?

Do jisté míry bych uměl postavit všechny, ale o tom to není. Hudební nástroje mají vícero funkcí. Nejen, že musí nějak vypadat a držet při sobě – jako např. židle, u které je její funkce jasná a dá se lehce posoudit, zda funguje. Kytara však musí nějak hrát, což na vyšší, profesionální úrovni, dokáže rozpoznat již daleko menší procento lidí. Toto odvětví jsem si na rozdíl od ostatních nějakým dílem vychytal.

Jak se po škole takový kytarář realizuje?

Začátky jsou těžkým sítem. Když vyjde mladý kluk ze školy, většinou ho čeká asi dva roky dlouhé překlenovací období, během kterého do své profese bude jen takříkajíc „sypat“, než se to zlomí a začnou se mu peníze vůbec nějak vracet. Mezi tím se musí nějak zajistit. Na dně tohoto síta člověk zjistí, že u našeho řemesla nezůstávají ti nejšikovnější, ale ti nejtrpělivější. Ruční výroba nemá šanci konkurovat manufakturám a  kvantitě levného čínského trhu. Také však konkurencí nejsou – prioritou je kvalita, ne kvantita. Abych se uživil, musím prodat kytaru draze a  tím pádem musí být echt dobrá, aby za mnou přišli muzikálně zdatní lidé, kteří již předem vědí, že se jim koupě vyplatí.

Zní to tak, že aby měl člověk šanci uspět, musí být této profesi plně oddaný. Na kytaru sám hrajete?

Je práce zároveň Váš největší koníček? No, bývávalo. Už jsem z té práce někdy také docela utahaný. Ale obecně ano, pořád je to skvělé. Jinak se rád věnuji zahradám a  environmentální tématice.

Co se týče hraní na kytaru, dříve jsme měli kapelu v  Poličce. Později jsem se zblbnul do gypsy jazzu a pokoušel ho hrát s jinými lidmi. Je to ale hrozně těžké, jeden z nejtěžších žánrů, co se kytary týče. Dnes již nehraju v ničem. Ona už na to někdy není úplně chuť, když celý den koukám na kytary. Výroba je manuálně náročná na prsty a ruce jsou unavené.

A přesto na Vás holky v mládí letěly, když jste ještě hrál, nebo ne?

Inu, vůbec mi to tak nepřišlo :D Já jsem ale hrál vždy ty okrajové, asi nezajímavé věci, žádné tuctovky. Možná jsem si vybral špatný žánr, takže to nefungovalo. Kolem krku mi žádné neskákaly.

Když už jsme zmínili onen specifický žánr i druh kytar gypsy jazzu – kdo Vás k němu přivedl?

Byla to opět šťastná náhoda. Jeden kamarád jednou začal hrát Minor swing od Djanga Reinhardta. Možná si vzpomenete na počítačovou hru Mafi a, která jeho skladby proslavila celosvětově. Bylo to skvělé. Pár dní nato jsem si omylem stáhl album nějakého gypsy jazzového kytaristy. Zjistil jsem, že patří k sobě. Ve stejném týdnu jsem přijel do školy do Hradce a tento kamarád, Honza Fišer, někde na internetu sehnal plány právě na gypsy kytary. Domluvili jsme se, že je zkusíme postavit. Všechny tyto impulzy v  tak krátké době rozhodly o tom, co dělám doteď.

V čem jsou tyto gypsy jazzové kytary specifické?

Jaký mají zvuk, jak vypadají? Gypsy kytary vychází z 20. let. Do půlky 19. století se kytary používaly pouze pro klasickou hudbu, nebyly lidovým nástrojem. Na přelomu století přišel jazz, ten se začal rozvětvovat do blues, swingu apod. Začalo se zesilovat a vznikaly nové typy kytar, mezi nimiž byly i gypsy kytary. Úplně první model na světě vymyslel virtuóz Mario Maccaferri, který prodal svůj patent fi rmě Selmer. Jeho kytary přešly do výroby a začal na ně hrát Django Reinhardt, což byla klika, jinak by brzy upadly v zapomnění. Po něm se začala opičit celá komunita západoevropských Romů, Sintů, a proto se začalo kytarám říkat „gypsy jazzové“.

Takže Django Reinhardt byl otec nejen gypsy jazzu, ale i tohoto typu kytar?

Byl první sólový kytarista tohoto žánru, první evropský jazzman, který byl vůbec respektovaný těmi americkými. Jeho příběh je také zajímavý. Když mu bylo devatenáct let, usnul v  maringotce s  cigaretou. Jeho žena vyráběla nějaké papírové kytičky, které chytly a sám Reinhardt utrpěl těžké popáleniny. Zůstaly mu funkční dva prsty. Jako fenomenální kytarista se naučil na ně hrát a zamiloval si jazz, do kterého promítl romské vlivy. Tak vznikl gypsy jazz. Když zemřel, podle sintského zvyku byla většina jeho majetku včetně kytar spálena. Některé daroval, proto se zachovaly.

Jak trávíte svůj pracovní den? Máte jasně daný plán – v šest vstávat, v osm lakovat...?

To ne, spíše se můj pracovní plán odvíjí od technologických pauz. Nemohu jednoduše v  šest ráno naběhnout ke kytarám a  začít něco dělat. Dva dny např. musím počkat, než něco uschne, zatuhne apod. Mezi tím dělám něco jiného.

A co zakázky? Kolik průměrně vyrobíte kytar za měsíc nebo rok?

Udělám kolem deseti až dvanácti kytar za rok, což je pro ruční kytaráře taková klasika. Dříve jsem „nabouchal“ pár kytar a  někam s nimi vyjel – třeba na festival nebo výstavu. Nyní už je to zaplať pánbů tak, že lidé sami píšou a objednávají, takže se o marketing nemusím příliš starat. Velkou pomocí je facebook a messenger. Získal jsem pověst, to mi ušetřilo spoustu práce. Lidé píšou sami.

Takže současná vládní opatření Vaši práci nepoznamenala?

No, z toho jsem celkem vyplašený. Covidová opatření mi příliš nenahrávají. Lidé nemohou koncertovat, musí sedět doma a  tím pádem nevydělávají. Těžko si pak koupí drahou kytaru. V dubnu mi to zamávalo s plánem odvozu dvou kytar do severní Itálie. Kupci díky utnutým příjmům zkrátka nechtěli utrácet. V květnu jsem měl jinou kytaru odvézt rakouskému doktorovi. Napsal mi, že teď nebude mít pár měsíců čas. Naštěstí jsem všechny prodal někomu jinému. Koronavirová pandemie mi ale stejně zaměstnává často hlavu. Měl jsem jezdit po několika letech po festivalech, k tomu nedošlo. Jezdím nakupovat do ciziny a do ciziny také prodávám téměř veškeré nabízené kytary.

Zmiňujete festivaly, kterých jste se nemohl zúčastnit. Vím, že s  kytarami jezdíte do zahraničí, prakticky Vás znají po celé Evropě a slavíte úspěch, kde se ukážete. Povězte mi víc.

Ano, jezdil jsem po Evropě, ale jen po pár festivalech. Gypsy jazz má zázemí v  západní Evropě – ve Francii, Holandsku, Německu... Nejslavnější festival se koná na ostrově na řece Seině. Je malý, asi pro dva tisíce lidí, ale je úžasný. Kousek od festivalu je kemp. Lidé, kteří adorují různé interprety, se zde s nimi mohou na vlastní kůži potkat. Často totiž přijdou do kempu a zdatnější laičtí hráči mají možnost si s nimi zajamovat.

Kde na Seině probíhá prodej kytar?

Je zde tzv. Lunteers Village, kde jsou stánky a každý kytarář má své kytary, pár židlí a prostor pro to, aby si procházející lidé měli možnost je vyzkoušet. V tomto žánru platí, že snad každý, kdo ho poslouchá, se snaží ho také hrát. V mezeře mezi hraním si do kytarářské sekce přijdou laičtí i slavní muzikanti. Je zde ozvučené pódium, malá stage a zkrátka až moc velký hluk. Kamarádi mi ale poradili, ať vystavuji své zboží ne zde, ale přímo v kempu. A to je pohoda. Rozděláš si stan, vyndáš kytary a je to.

Takže jste se zde uchytil tímto způsobem...

Bylo to těžké síto, za velké peníze i dlouhý investovaný čas jsem postavil čtyři kytary. Vzal jsem je tam a prodal jednu – ještě dost pod cenou. Další rok jsem ale vezl tři kytary a prodal jednu. Druhou jsem prodal dodatečně. A  další rok už jsem prodal všechny. Následující rok zase. Rozdal jsem nějaké vizitky a byznys se rozjel.

Přišel za Vámi tehdy někdo známý?

Přišel za mnou jeden muzikant z takové top dvacítky, šel se tenkrát podívat na nového kytaráře. Vzal moji kytaru do ruky, drnknul si, zakroutil hlavou a zašklebil se. V tu chvíli jsem se chytal v duchu za hlavu a říkal si Achjo, já tady jedu třináct set kilometrů a  teď tohle! Ale nedalo mi to. Šel jsem pak za ním a vyptal jsem se ho, co mu vadilo. Byla to perfektní zpětná vazba. Byl to on, kdo hrál na profesionální úrovni, a já musel nejdříve získat určitou refl exi, abych věděl, co mám dále dělat a o co se snažit. To se mi naštěstí podařilo rychle, neodradilo mě to a před rokem si tentýž muzi kant koupil mou kytaru za plnou cenu. To byla velká satisfakce.

Nese Vaše práce s sebou nějaká příkoří?

Kytara je akusticky složitý nástroj a aby fungoval, je to složitá práce s detaily. Každá část má jiné vlastnosti a ty jsou vědecky měřitelné jen těžko. Spousta věcí se proto dělá „pocitově“. To, co poznáš těma rukama, to nikomu nevysvětlíš, nenaučíš ho to. Ve škole tě mohou naučit např. přibližnou tloušťku materiálu, ale zbytek musíš zjistit sama. Naše řemeslo je také plné nejrůznějších mystifi kací. Těch o  ceně i  těch o  výrobě. Třeba houslisti jsou na to specialisté a  stavbě nástrojů přisuzují okultní podtext. Lak se musí vařit při úplňku, člověk se přitom musí otočit čtyřikrát na jedné noze... Fakt se v  tom vyžívají. Jednou mi jeden houslař vyprávěl, jak vzal svůj nástroj do kostela a jak byl pak úžasně znělý. Mě z toho šla akorát hlava kolem. Člověk do toho musí nakonec dát duši, ano. Ale ... ti houslaři to vyloženě přehánějí.

:D Na závěr se musím zeptat: co dál? Máte nějaké plány, cíle?

Asi ano. Nechci usnout na vavřínech, rád bych nacházel další prostor pro zlepšování. Myslím, že mi to tak do šedesáti let vydrží. Člověk si musí vystačit v tomto odvětví s drobnostmi. Posunu např. nějaké žebro v kytaře o milimetr a půl a už si říkám, že jsem se nějak rozjel a udělal jsem něco fakt netradičního. To jsem machr! :D Bylo by fajn, kdybych nacházel víc takových věcí a měl se stále z čeho radovat.

Připravila Michaela Mužíková

( JITŘENKA 12/2020 )