TOMÁŠ KOZÁČEK: Šerm dělají doktoři, dělníci i pankáči

Jak se člověk stane historickým šermířem?

O mytologii a sever jsem se zajímal už od svých 12–13 let. Rodiče ani škola mě k tomuto nevedli, ale dostal jsem se ke knížce Soumrak bohů od Heleny Kadečkové a poté se začal zajímat o keltskou a severskou mytologii. Roku 2013 mi ve skupině ve Svitavách půjčili vybavení na první akci. Chytlo mě to. Celou sezónu jsem s tou skupinou zůstal. V roce 2015 jsme sami založili spolu s Petrem Veselým a Filipem Svatošem spolek Aldeigjuborg. Tato neziskovka vznikla právě za účelem uspořádání bitvy v Poličce.

To není úplně obvyklý koníček, že?

Historický šerm samotný existoval už za komunismu, ale spíše šlo o goticky laděné směry. Raný středověk, který děláme my, nastoupil v povědomí asi až v půlce devadesátek. Existují totiž různé druhy šermů. V našem okolí byl vždy jen scénický šerm, ale klasický železný bitevní šerm zde chyběl.

Co přesně je „bitevní šerm“? Jak se liší od „scénického“?

Scénický šerm bývá často placený a boj je secvičený dopředu. V  bitevním šermu si člověk většinou platí vše sám a pohyby v  boji nejsou předem dané. Organizátoři mohou jen určit, kdo má v bitvě vyhrát a na jaké zásahy má člověk padnout, ale lidé spolu netrénují. Není to ani reálné, protože skupiny jsou z celé republiky i ze zahraničí.

Jsou velké rozdíly mezi našimi a zahraničními akcemi?

V Polsku mají středověké akce větší zastání, podporuje je ministerstvo kultury. Na Slovensku zase podobné aktivity zaštiťují muzea, hrady apod. V Česku chybí i pochopení i podpora. Např. jsem psal kastelánovi blízkého hradu, zda by neměl zájem o bezplatné uspořádání bitvy. Bylo to narychlo, ale nepotřebovali jsme skoro nic, jen vodu a  sociální zázemí. Vystupovat jsme chtěli zadarmo ještě s tím, že bychom při té příležitosti udělali sbírku na opravy hradu. Odpověď nepřišla žádná.

Kolik takových spolků v  Česku působí a co dělají ?

Spolky si většinou uspořádají svoji vlastní akci, ale jezdí i na jiné akce po republice i zahraničí. Jde o ztvárnění určitého historického období a  národa – např. západních a  východních Slovanů, dánských či švédských Vikingů, gard z  období Byzance apod. My jsme Varjagové – Vikingové, kteří se usadili na Kyjevské Rusi. Mohu mluvit za čistě rané středověké období, kde vím, že skupin je v ČR kolem 15-18. Spolků je do desítky.

A kolik má členů Aldeigjuborg, může se člověk jen tak ze dne na den připojit?

Jen tak ne, člen musí složit přísahu. Nováček či rekrut jezdí se skupinou cca rok – poté ostatní členové rozhodnou, zda ho mezi sebe přijmou. Na znamení členství dostane náramek, ten v  současnosti nosí sedm členů. V Poličce pořádáte Bitvu na Políčkách.

Jak taková příprava bitvy vlastně probíhá? Byly začátky těžké?

Mně přijde, že je to těžké pokaždé. Na bitvě se dělá zhruba tři čtvrtě roku – a jde vždy o smyšlenou bitvu, protože v Čechách Vikingové nebyli. Je potřeba sehnat skupiny, sociální zázemí, oplocení, termín… Největším problémem jsou ale peníze a sponzoři. Od začátku jsme spolupracovali s  Městskou knihovnou Polička i s městem. Jsme již více soběstační, ale všechny náklady nepokryjeme. Vstup je zdarma, protože nám bylo jasné, že když má někdo pět dětí a měl by zaplatit za všechny, vykašle se na to. O peníze nám jako neziskovce nejde, ale k realizaci je potřebujeme, např. k zajištění toalet, propagace a zábran bojiště.

Aby se něco nestalo divákům?

Divákům i  samotným účastníkům bitvy. Člověk v bitvě jde tělo na tělo. Upřímně ale musím říct, že zdravotníka máme spíše pro diváky – jeden z šermířů je chirurg, takže když se něco stane, stejně chtějí všichni ošetřit od něj. Pokud by se však např. některému divákovi udělalo špatně, je potřeba mít kvalifikovaného člověka na place.

Šermíř – chirurg. Znamená to, že být šermířem se netýká jen nějaké sociální skupiny?

Vůbec ne, ve skupinách se nám prolínají nejrůznější profese. Já sám jsem kuchařem a  průřez zahrnuje všechny – od doktorů, inženýrů a  právníků až po dělníky z  JZD, pracovníky drah apod. Stejně tak je to s názorovými centry – levice, pravice, místy i ultrapravice, sluníčkoví lidi, pankáči… Zkrátka to není vybraná sorta lidí. Lucie: „Jde o tu chuť. Banda lidí se domluví, někam si dojedou, tam se pomlátí a zas jedou zrelaxovaní domů, i když s pár šrámy.

“ Aha, takže zranění jsou častá? 

Když je bitva, je velká pravděpodobnost, že schytáš nějakou ránu. V boji sice nemáme ostré zbraně, ty jsou tupé nebo nahrazené tvrzenou gumou (např. u  kopí), jsou ale železné a těžké. Šípy jsou zase dělané tak, aby nemohly vypíchnout oko. Stejně to tím ale pěkně bolí a  monokly a  jelita jsou běžné. Předloni jsme ale museli volat i „rychlou.“ Kluk dostal obouruční sekerou do obličeje a měl pár zubů pryč.

To byla nejspíš nešťastná náhoda. Nejsou ale ve skupinách i tací, kteří to dělají úmyslně?

Někteří si řeší své komplexy nebo spory, ale tak je to napříč společností, nejen v šermu. Ve valné většině případů se nikdo nesnaží člověka zranit. Úraz se ale může stát vždycky. Já jednou dostal kopím a naštěstí to nebyla přímá rána, ale známému prošlo kopí celými ústy, vzalo s sebou většinu z jedné řady zubů a zastavilo se u oka. Nelze to ale brát za demotivační věc. Člověk se jako cyklista „vyseká“ také a může dopadnout hůř než při šermu. Každý koníček nebo sport s sebou nese riziko zranění. V raně středověkém šermu počítáš s obraženinami atd., ale úrazy spojené s šitím ran apod. nejsou časté.

Zranění od šermu tedy člověka neodradí. Co byste ale viděl za hlavní negativum?

Hlavní negativa… toho moc není. Spíše jde o  úsměvné příhody. Podle mnoha diváků jsou všichni, kteří dělají šerm, „rytíři“. Tím pádem mají všichni „brnění“. Jednou jsme šli z bitvy úplně splavení, v ruce obouruční sekyru, jen prošívanici a helmu. Kolem procházel starší pár se slovy: „Podívej, nějakej chudej rytíř. Nemá ani na ty plechy.“ Takových historek je mnoho. „Člověk se diví, čím vším nás častovali. Už jsme byli považováni za mnichy, členy nějaké sekty…,“ směje se Lucka.

To je zajímavé, že si to lidé hned spojili s nějakým náboženským přesahem…

A nejen to. Skrz symboliku na oděvu jako jsou svastiky nebo runy je člověk občas považován i za nacistu. Přitom svastika je velmi starý symbol mnoha druhů. V Německu je svastika např. na karetkách zakázaná a runy už se také dost řeší. U  nás může ještě člověk tyto symboly nosit na akcích většinou bez problémů. Ale ano, jsou i aktivní diváci, kteří nahlašují historické skupiny policii. Měl jsem známého, na kterého ji zavolal nějaký pán kvůli prodeji nacistických předmětů. To, co prodával, byla germánská spona asi ze 3. století, odlitá podle originálu. Od té doby nosí ke každé věci s těmito motivy popis a fotografii nálezu, aby bylo jasné, že se nejedná o tématiku druhé světové války

A  jak je to u  vás s  náboženstvím? Jste nějak specificky věřící pouze při své roli?

Lidí, kteří mají náboženství separované od běžného života, příliš není. Postava, kterou ztvárňuji, byla na území Kyjevské Rusi, takže slavíme staropohanské svátky severské mytologie. Jiní zase vyznávají slovanské bohy, další jsou křesťané (ti už na severu v té době byli také). Každý si může vybrat, ale většinou tě bohové provází pořád, i v běžném životě. Thorovo kladivo např. nosím i v civilu.

Co k  tomu člověka vede? Proč bych chtěla žít a představovat raný středověk ve 21. století?

Motivací je více – některé zajímá historie, další to dělají kvůli boji, jiní kvůli řemeslu. Ale také jde o kolektiv, atmosféru na akcích. To vše tě odpoutá od reality. Pro diváky trvá bitva určitou dobu, ale členové jsou na místě více dní. Večery s ostatními jsou pohodové, komunita drží při sobě. Nestalo se, že by jeden druhého okradl nebo se něco ztratilo. Lucie: „S muflonama je to občas horší. Ti nám třeba zcizili exponáty nebo vzali položené věci. Leckdy si totiž myslí, že jsou volně k dispozici.

“ Kdo jsou to „mufloni“?

To je slangové označení pro ty, kteří navštěvují bitvy, hrady, zámky…, ve shrnutí je to klasický divák, který neví nic, ale do všeho kecá. Dají se snadno vyvést z míry – jeden borec v  gotické zbroji například přesvědčil náhodné zvídavce, kteří se ho ptali, zda mu ve zbroji není teplo, že v ní má klimatizaci.

A  co byste chtěli, aby si tito „mufloni“ z vašich akcí odnesli?

Bylo by dobré, kdyby si uvědomili, že to, co běží v televizi, není tak úplně pravda. Chceme ukázat, že doba, kterou ztvárňujeme, byla těžká pro přežití. Lidé by to měli vidět.

Mluvil jste o tom, že se Bitva na Políčkách nesmí krýt s jinou akcí. Proč? Třeba s festivalem 555 by mohlo jít o zajímavé spojení...

Zrovna s  „pětkama“ bychom akci nemohli pořádat vůbec. Jde o to, že musíme hlídat tábor před různými individui, která se na naše akce normálně dívat nechodí. Vybavení nemáme za malé částky. Lidé mohou krást, ale také nedopatřením shodit např. keramiku, která také nestojí málo. Bylo by to těžko proveditelné.

Dejme tomu, že bych se k vám ráda přidala. Co mě to bude stát? Nebude to málo, co tak poslouchám.

Ne nezbytně. Mnoho věcí si člověk může vyrobit sám. Kostým si můžeš ušít, ale má to svá pravidla – musí být ze lnu, vlny nebo konopné látky. Hlavně nic umělého. Látky se těžko shání, takže bych ti dal kontakty na švadleny a  prodejce. Ty, jako žena, ze začátku postavením chudá, potřebuješ obyčejné boty, jedny šaty se zástěrou, opasek, nějakou keramiku na pití, dřevěnou misku a lžíci. A kožešiny na spaní, protože když někam jedeš, spíš v tom, co máš. Boty si neušiješ, ale levné bys sehnala do 3 000 Kč. Šaty asi za 1 500 Kč. Také by to chtělo umět řemeslo – některá nejsou složitá, např. lucet (pletení šňůr) nebo hřebenový stávek.

Toliko ke mně, k  nuzné ženě. Když to vezmeme z druhé strany, co takový bohatý bojovník? Kam se může dostat finančně?

Může se vyšplhat klidně na statisíce korun. Helmy se pohybují od 2 000 do 10 000 Kč. Stany asi 6 000 Kč. Obyčejný, tupý meč je nejlevnější kolem 2–3 000 Kč, ale i klidně v desítkách tisíc. Záleží na kvalitě. Vraťme se k samotné bitvě.

Bitva na Políčkách měla pět ročníků. Proč jsme ji letos neviděli?

Kvůli zdravotním a  osobním věcem ve skupině. S  koronavirem to nemá nic společného. O nekonání bitvy jsme rozhodli už někdy loni v říjnu spolu s ostatními zakladateli. Odpadlo více lidí na organizaci a neměl se kdo věnovat přípravám.

Jaké máte plány do budoucna?

Když to dovolí zdraví a podmínky, chceme další bitvu. Jestli znovu v Poličce ještě nevíme, o tom rozhoduje většina. Prapůvodně jsme chtěli Poličku zviditelnit a při pohledu na hradby jsme věděli, že právě zde chceme bojovat, ale když někdo nabídne lepší podmínky a pro nás méně příprav, tak proč ne. Také se chceme v dalších letech zaměřit na klasické střety, ukázku řemesel a souboje.

Tomáš Kozáček (1977) Narodil se a žije v Poličce Věnuje se bitevnímu šermu Je členem spolku Aldeigjuborg, který v Poličce pořádá Bitvu Na Políčkách (proběhlo už pět ročníků) Vlastním povoláním je kuchař