Knižní tip (s ukázkou)

Sama nesmí  (kapitola 37)

Byl jsem jeho stálým zákazníkem. Pozdravili jsme se někdy „Allahu akhbar“ a „chvála Kristu“, čemuž jsme se společně uculovali. Mlsně jsem se probíral těmi úžasnými pochoutkami, které měl v regálech. Vousatý jako Rumcajs, vysoký, zavalitý, usměvavý. Pokud něco nerovnal nebo neúčtoval, sledoval Al-Džazíru v arabštině. Jednou mi vysvětloval výhody svého náboženství: v křesťanství se prý drží půst 40 dní bez přerušení, zatímco v ramadánu vždy jen do západu slunce. Tím mne ovšem trumfnout nemohl. Sdělil jsem mu, že křesťané drží půst většinou tak, že ho nedrží vůbec – a to je ještě snazší. Smáli jsme se tomu.

Tenkrát byla v obchodě jedna zákaznice. Češka, což jsem poznal podle toho, že si chvílemi něco polohlasně brblala. Byla asi chudá, nasvědčoval tomu její ušmudlaný, neforemný kabát, u něhož jsem i já poznal, že dávno vyšel z módy. Chovala se podivně, ploužila se kolem regálů, u jedné konzervy se prodavače optala na dávkování, postávala v rozích obchodu, ohlížela se.

Pak udělala pár rychlých pohybů, prosvištěla kolem kasy a nakvap beze slova odešla. Dveře se zavřely, jen ten divný pocit zůstal. Prodavač zbystřil, zapátral zrakem v regálech a bylo mu mnohem dříve než mně jasné, co se stalo. „Zůstaň tady, hlídej!“ houkl na mě a vyběhl ven. Konečně to došlo i mně: ta paní byla zlodějka a něco si právě odnesla. Nebude jistě daleko.

Jak bych se v takové chvíli zachoval já? Možná bych nad tím, že ukradla asi jen pár konzerv a nějaký ten čaj, mávl rukou. To je ztráta, která se dá oželet. Než se s tou babou handrkovat, ať si to nechá, příště si na ni dám pozor. Asi bych ji prostě nechal běžet, ale správné by to nebylo. Vyhnul bych se tím konfliktu, ale dal bych ji signál, že krást se může nebo aspoň vyplácí.

Anebo bych za ní vyběhl na ulici, a kdybych ji dohnal, zavolal bych policii. Tenhle postup čistě podle zákona se ale taky nezdá být tím správným ořechovým. Zlodějka před soud nepůjde, snad do přestupkového řízení. Co si tam na ní vezmou? A co si vezmu já? Dost možná nic nemá, pohybuje se na sociálním minimu a bydlí někde v holobytě. Navíc je tu i varianta, že si ji ti policajti na služebně vychutnají, což by už vůbec nebylo správné. Spíš bych zlodějku dohnal a věci jí prostě a jednoduše sebral sám. Navrch bych jí varoval, ať se mému obchodu příště vyhne na sto honů. Vzal bych, jak se říká, spravedlnost do vlastních rukou, ale úplně spravedlivé by to možná taky nebylo – já o trochu zboží nezchudnu a ona má třeba opravdu hlad. Nebo aspoň nouzi.

Možností je tolik, ale každá má své slabiny. Nebo by snad někoho – jistě kromě tebe, Vševědoucí – napadlo další řešení? Schválně…

Vyšel jsem před krám a byl svědkem něčeho neuvěřitelného: správného řešení.

Většinou rušná ulice byla poloprázdná, tak jsem mohl všechno vidět jako na divadle. Zlodějka prchá přískoky po chodníku (zdržuje ji to, co nese v náručí pod kabátem) a prodavač ji dohání každým krokem. Už je u ní. Je o hlavu o dvě vyšší, mladší, v právu. Chytil tu ženskou za rukáv a ona se sesula na dlažbu. Ne, neshodil ji, jen zadržel. Je zjevně naštvaný – aby nebyl.

Teď vytrhl zlodějce své zboží z rukou, sehnul se nad ní a cosi vzrušeně říkal. Byli tak daleko, že jsem to neslyšel. Vynadal jí a pak… pak jí to zboží, to ukradené zboží dal zpátky. Vrazil jí ho do náručí a naštvaně se vracel ke svému krámku, který jsem celý konsternovaný hlídal. „Sama nesmí“, řekl mi hned ve dveřích. „Když potřebuje, ať mi řekne, pak jí dám. Sama nesmí.“

Zíral jsem. Právě jsem byl svědkem malého zázraku. Všednodenního divu, správného řešení. Prodavač zlodějce ukázal, že krást se nesmí a že on to rozhodně nebude trpět. A zároveň dal chudému člověku, co potřebnuje… rozdělil se s bližním v nouzi. A udělal to hned, bez prodlevy, bez rozmýšlení.

Bože křesťanů, muslimů i ateistů, přiváděj nás občas před tyhle úkazy. Před lidi, kteří nám ukážou, že je možné jednat správně. Že existují dobré cesty a není nutné moc dumat, když se po nich zkoušíme vydat. Je spíš třeba to udělat.

Když budeme takové lidi občas vídat, třeba to jednou zvládneme i my.

( zveřejněno se souhlasem autora )